Poruchy osobnosti: Přehled typů a efektivní psychoterapie

Co vlastně jsou poruchy osobnosti?

Poruchy osobnosti nejsou dočasné náladové výkyvy ani obyčejné charakterové rysy. Jsou to trvalé, pevně zakotvené vzory chování, myšlení a pociťování, které lidem znemožňují normálně fungovat ve společnosti, udržovat vztahy nebo se cítit dobře ve své vlastní kůži. Tyto vzory se nezmění ani po letech, i když způsobují trvalé utrpení - nejen pro samotného člověka, ale i pro jeho rodinu, přátele a kolegy.

V České republice se používá Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10), která tyto poruchy řadí mezi kódy F60-F69. Podle odhadů trpí nějakou poruchou osobnosti přibližně 11 % dospělé populace. To znamená, že v každé skupině 10 lidí je pravděpodobně alespoň jeden, kdo se s tímto problémem potýká - a většinou si to ani neuvědomuje.

Kdo patří do které skupiny? Tři klastry poruch osobnosti

Moderní psychiatrie rozděluje poruchy osobnosti do tří hlavních skupin - klastrů - podle jejich hlavního charakteru. Tyto skupiny pomáhají lékařům a terapeutům lépe pochopit, jaký druh pomoci je potřeba.

• Klastr A („Podivíni“): Lidé s těmito poruchami se často jeví jako chladní, odstupující nebo „jiní“. Patří sem paranoidní porucha (trvalá podezřívavost), schizoidní (odtah od lidských vztahů) a schizotypní porucha (narušené vnímání reality, podezřívavost, neobvyklé myšlenky).
• Klastr B („Afektovaní“): Tito lidé jsou často dramatickí, emocionálně nestálí, hledají pozornost nebo manipulují. Zde najdeme histrionskou poruchu (přehnaná teatrálnost, citové vydírání), narcistickou poruchu (velikášství, nedostatek empatie), disociální poruchu (bezohlednost k pravidlům a lidem) a emočně nestabilní poruchu (náhlé výbuchy vzteku, sebepoškozování, úzkost).
• Klastr C („Úzkostní“): Lidé v této skupině jsou plní strachu - strachu z odmítnutí, z nezávislosti, z chyb. Zde patří vyhýbavá porucha (strach ze sociálních situací), závislá porucha (potřeba být vždy „připnut“ k někomu) a anankastická porucha (puntičkářství, potřeba kontroly, neustálé pochybnosti).

Typické projevy a jak se to projevuje v každodenním životě

Když řeknete „narcistická porucha“, většina lidí si představí někoho, kdo se chová jako zákeřný šéf nebo výrazně sebevědomý celebrita. Ale ve skutečnosti se tato porucha často projevuje jinak - například jako neustálé porovnávání se s ostatními, neustálé potřeby potvrzení, že je „lepší“, nebo jako hluboká úzkost, že někdo „objeví“, že je „nepostačující“.

U vyhýbavé poruchy osobnosti (F60.6) se člověk nevyhýbá společnosti jen proto, že je líný. Vyhnout se závěrečné schůzce, nezavolat přítelkyni, nevzít si novou práci - všechno to má jediný důvod: strach, že ho někdo odmítne, že ho uvidí jako „nedostatečného“. Výsledkem je izolace, která se postupně mění v životní styl.

Závislá porucha osobnosti (F60.7) se nejedná o „přílišnou lásku“. Je to strach, že bez druhého člověka se nedokáže rozhodnout, že se nezvládne postarat o sebe. Lidé s touto poruchou často volí partnera, který je „silnější“ - a pak se stávají jeho „dětmi“. Pokud se partner odtrhne, mohou začít plakat, hrozit sebevraždou, nebo se okamžitě připojit k někomu jinému.

Anankastická porucha (F60.5) se nejedná jen o „puntičkáře“. Je to neustálý vnitřní hlas, který říká: „Neděláš to dost dobře.“ Výsledkem je přepracování, neustálé přepisování e-mailů, nezvládnuté termíny, vyčerpání. Lidé s touto poruchou často trpí úzkostí a depresemi - protože nikdy nejsou „dostatečně dobrí“.

Jak se poruchy osobnosti léčí? Nejúčinnější psychoterapie

Léčba poruch osobnosti není jako léčba chřipky - není tam jedna tableta, která to vyřeší. Je to dlouhý proces, který vyžaduje důvěru, trpělivost a odbornost. Ale je to možné - a mnoho lidí se po letech terapie znovu naučí žít.

• Emočně nestabilní porucha (F60.3): Nejúčinnější je dialektická behaviorální terapie (DBT), vyvinutá v USA v 90. letech. Tato terapie kombinuje učení o tom, jak řídit emoce, jak snášet bolest a jak budovat zdravé vztahy. V ČR se používá v několika klinikách, včetně Psychiatrické kliniky 1. LF UK. Studie ukazují, že u 70 % pacientů se významně sníží sebepoškozování a sebevražedné myšlenky.
• Narcistická porucha: Tradiční psychodynamická terapie pomáhá odhalit hluboké bolesti, které stojí za velikášstvím. Moderní přístupy, jako je transakční analýza, pomáhají klientovi pochopit, jak si vytváří „hranice“ mezi sebou a ostatními. Je to dlouhý proces - často 2-4 roky.
• Schizotypní porucha: Kognitivně behaviorální terapie (KBT) pomáhá snížit podezřívavost a naučit se číst sociální signály. Některé kliniky v ČR testují i virtuální realitu - pacienti se zde trénují v bezpečném prostředí, jak mluvit s lidmi, jak reagovat na kritiku.
• Anankastická porucha (F60.5): KBT s technikou „expozice a prevence reakce“ ukazuje nejlepší výsledky. Pacient se postupně učí, že když nezkontroluje e-mail pětkrát, nezahynou lidé. Výzkum z časopisu European Psychiatry ukazuje, že po 20-30 sezeních má 65-75 % pacientů významné zlepšení.
• Histrionská porucha (F60.4): Terapie se zaměřuje na emocionální regulaci. Lidé se učí, že jejich dramatické výbuchy nejsou cestou, jak získat lásku. Průměrná délka terapie je 18-24 měsíců.
• Vyhýbavá a závislá porucha: Kombinace KBT a podpory vztahu pomáhá budovat sebevědomí. U závislé poruchy je klíčové, aby terapeut nebyl „náhradním partnerem“ - musí se udržet jasná hranice.

Proč je léčba tak obtížná?

Největší překážkou není nedostatek metod - ale nedostatek motivace.

Podle průzkumu České lékařské komory (2022) pouze 35 % lidí s diagnostikovanou poruchou osobnosti vůbec hledá terapii. Proč? Protože si neuvědomují, že mají problém. Narcistický člověk si myslí, že všichni ostatní jsou „nepřátelé“. Vyhýbavý člověk si říká: „Jen jsem trochu střetnutý.“ Závislý člověk si říká: „Jen potřebuju lidi, to je normální.“

Další překážkou je terapeutický vztah. Lidé s histrionickou poruchou se snaží převzít kontrolu nad terapií - chtějí být středem pozornosti, vydírat, manipulovat. Lidé s závislou poruchou se k terapeutovi „připnou“ a nechtějí, aby terapie skončila. Terapeut musí být silný, jasný a zároveň laskavý - což je velmi náročné.

Co je s péčí v Česku?

V České republice je problém nejen s motivací pacientů, ale i s dostupností pomoci.

Podle Ministerstva zdravotnictví je v Česku registrováno pouze 127 psychoterapeutů specializovaných na poruchy osobnosti. Potřeba je alespoň 500. Průměrná čekací doba na první schůzku je 8-10 měsíců. Ve srovnání s ostatními zeměmi EU jsme na 18. místě - tedy v dolní polovině.

Ale je tu i naděje. Od roku 2020 se v ČR testuje virtuální realita pro pacienty s vyhýbavou poruchou - v bezpečném digitálním prostředí se učí komunikovat. Od roku 2021 se zkouší schema terapie pro emočně nestabilní poruchu - a ukazuje, že se po 12 měsících sníží sebepoškozování o 40 %.

Profesor Jiří Raboch z 1. LF UK předpovídá, že do roku 2030 bude v Česku 15 specializovaných center (dnes je jich 7). To by mohlo snížit čekací dobu na 3-4 měsíce. To je krok vpřed - ale stále málo.

Co dělat, když si myslíte, že máte poruchu osobnosti?

První krok není hledání terapeuta - ale přiznání si: „Moje chování mi dělá problémy.“ Nejde o to, že jste „špatný člověk“. Jde o to, že se vaše myšlenky a reakce „zakotvily“ v nějakém nezdravém vzoru.

Nejprve se obraťte na svého praktického lékaře. Může vás přesměrovat na psychiatra, který provede diagnostiku. Pokud máte zájem o terapii, vyhledejte terapeuta se specializací na poruchy osobnosti - většinou je to uvedeno na jeho webových stránkách. V Česku existuje Česká společnost pro poruchy osobnosti, která má seznam registrovaných terapeutů.

Nemusíte mít „úplnou“ poruchu, abyste si zasloužili pomoc. Pokud se cítíte unavení z toho, že vždycky něco „zlobí“, že se neustále obáváte odmítnutí, že potřebujete někoho, kdo vás „vzdechne“, nebo že se neustále srovnáváte s ostatními - to už je důvod k zamyšlení.

Co se stane, když se necháte léčit?

Není to zázrak. Neznamená to, že se stane z vás jiný člověk. Ale znamená to, že se naučíte:

• rozpoznávat, kdy vaše emoce „přepracovávají“ starý vzor
• reagovat místo reagování
• vytvářet vztahy, které nejsou založené na strachu
• říct „ne“ bez pocitu viny
• říct „ano“ bez obavy, že vás někdo „zneužije“

Na konci terapie nebudete „perfektní“. Budete ale svobodnější. Budete moci žít tak, jak chcete - ne tak, jak vás naučili strach a staré vzory.