Podpůrné skupiny pro poruchy příjmu potravy: Jak vrstevnická podpora pomáhá při uzdravování

Podpůrné skupiny pro poruchy příjmu potravy (PPP) nejsou jen místo, kde lidé mluví o jídle. Jsou to prostor, kde se někdo konečně necítí sám. Kde můžeš říct: „Dnes jsem se zase bál/a jíst“ - a místo kritiky nebo překvapení slyšíš: „Já to prožil/a taky. A vím, jak to je.“ Tady nejsou terapeuti, kteří ti vysvětlují, co máš dělat. Tady jsou lidé, kteří to už prošli - a stále to prožívají. A právě to dělá rozdíl.

Co vlastně podpůrné skupiny pro PPP jsou?

Podpůrné skupiny pro poruchy příjmu potravy jsou místa, kde lidé s anorexií, bulimií, komzivní poruchou nebo jinými formami PPP sdílí své zkušenosti. Nejde o terapii ve smyslu, že by tam někdo říkal, co máš dělat. Nejde o výuku, jak správně jíst. Jde o to, že kdosi, kdo prošel stejnou bolestí, ti řekne: „Tohle jsem taky cítil/a. A přežil/a.“

V České republice se tyto skupiny dělí do čtyř typů. První jsou svépomocné podpůrné skupiny - neformální, bez terapeuta, kde lidé přicházejí jen proto, že potřebují slyšet, že nejsou jediní. Druhé jsou terapeutické skupiny, které vede odborník - mohou být součástí hospitalizace nebo ambulantní péče. Třetí jsou ambulantní terapeutické skupiny, které jsou dostupné hlavně v Praze. A čtvrtý typ - a stále častější - jsou online podpůrné skupiny, kde se lidé spojují přes chaty, videohovory nebo fóra.

Podle materiálů organizace Anabell fungují tyto skupiny jako „místo, kde se člověk může otevřít bez strachu z osudného hodnocení“. A právě to je to, co v klinické terapii někdy chybí. Terapeut má výukový plán. Spolužák ve skupině má jen jednu věc: svou pravdu.

Proč je vrstevnická podpora tak silná?

Představ si, že jsi v temné místnosti. Nikdo tě nevidí. Nikdo tě nechápe. Pak někdo zapne světlo - a je tam ještě někdo. Neříká: „Nech to, to je blbost.“ Říká: „Já jsem tam byl/a. A teď jsem venku.“

To je ta síla vrstevnické podpory. Lidé, kteří prošli stejnými strachy, vědí, jak se cítí, když se díváš do zrcadla a vidíš něco, co tam není. Vědí, jak se cítí, když se snažíš jíst a tělo ti říká: „Nech to.“ Vědí, jak se cítí, když tě rodiče ptají: „Proč to děláš?“

Podle diplomové práce z Univerzity Hradec Králové je to přesně to, co nemůže poskytnout žádný terapeut: „Učit se od lidí, kteří prošli podobnými zkušenostmi.“ Terapeut ti může říct, že anorexie je nemoc. Spolužák ve skupině ti řekne: „Já jsem to měl/a taky. A věřím, že to jde.“

Nejde o to, že by ti někdo řekl, jak se máš jíst. Nejde o to, že by ti někdo vysvětlil, co je BMI. Jde o to, že ti někdo řekne: „Tys to nezvládl/a dnes? Já taky ne. Ale zítra se to zkusíme znovu.“

Jak se liší od klasické psychoterapie?

Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) je nejčastěji doporučovaná metoda pro léčbu PPP. A má svůj význam. Ale není úplná. KBT ti pomáhá změnit myšlenky. Podpůrná skupina ti pomáhá změnit pocit, že jsi sám.

Terapeut je odborník. V podpůrné skupině jsi odborník. Každý má svou zkušenost. Každý má svůj způsob, jak se vyrovnat s hladem, s vědomím, s tělem. A právě proto se lidé v těchto skupinách cítí bezpečněji. Nejsou většinou vystaveni „správnému“ chování. Jsou vystaveni pravdě.

Ve výzkumech se uvádí, že rodinná terapie je první volbou u dospívajících. Ale co když je dítě dospělé? Co když rodiče nechápou? Co když se rodina rozpadla? V těchto případech podpůrné skupiny nejsou doplněk - jsou jediným místem, kde se člověk může cítit jako člověk.

Prof. Jiří Raboch z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze zdůrazňuje, že „čím dříve léčba započne, tím je větší šance na uzdravení“. A podpůrné skupiny často přicházejí právě v okamžiku, kdy pacient už nechce jít k terapeutovi. Když je vyčerpán. Když se cítí zradený. Když se mu zdá, že „žádná terapie to nezvládne“.

Co je nebezpečné na podpůrných skupinách?

Není to všechno zlaté. Pokud není skupina vedená odborníkem, může se stát, že se v ní šíří špatné návyky. Někdo může říct: „Dnes jsem nejedl/a 3 dny - to je super.“ A jiný to přijme jako normu. Někdo může diskutovat o tom, jak nejlépe zvracet. A to není podpora - to je ztěžování.

Proto je klíčové, aby se člověk do podpůrné skupiny zapojil až po diagnóze. Pokud jsi jen obávaný o váhu, ale nemáš PPP, můžeš se v takové skupině ztratit. Pokud jsi v akutní fázi anorexie, můžeš být vystaven riziku, které ti nezvládneš.

Podle ADDP je „klíčovým rozlišovacím znakem mezi běžnými obavami a skutečnými PPP“ intenzita a trvání těchto obav. Pokud tě to ovlivňuje každý den, pokud se ti nechce jíst, pokud se vyhýbáš společnosti, pokud se díváš do zrcadla a vidíš něco, co tam není - pak je to PPP. A pak je podpůrná skupina vhodná.

Nejlepší podpůrné skupiny jsou ty, které neustupují nevhodným návykům. Které říkají: „Vím, že je to těžké. Ale nemusíš to dělat.“ Které nechválí hlad, ale podporují malé kroky k jídlu. Které neříkají: „Jsi silný/a.“ Ale: „Jsi člověk. A to stačí.“

Jak se zapojit do podpůrné skupiny v ČR?

V Praze existují ambulantní terapeutické skupiny, které vede psycholog nebo dietetik. Kontakt můžeš získat přes organizaci Anabell. V ostatních městech jsou častěji svépomocné skupiny - můžeš se připojit prostřednictvím fóra Idealni.cz nebo přes psychologické centrum ve svém městě.

Online skupiny jsou nejvíce přístupné. Můžeš se připojit k diskuzi na Facebooku, na fóru nebo v Telegramu. Ale pozor: ne každá online skupina je bezpečná. Hledej ty, které mají pravidla - například: „Nepodporujeme omezení jídla“, „Nepíšeme o váze“, „Všechno je anonymní“.

Nejprve se připoj jako pozorovatel. Neříkej nic. Jen čti. Víš, že to vypadá jako něco, co bys mohl/a říct. A pak - jednou - napiš: „Já to taky prožívám.“

Neexistuje žádný „správný“ způsob, jak se zapojit. Jen jedna pravidla: nech si čas. Nech si prostor. Nech si své tempo.

Co se děje dnes a co bude zítra?

V posledních letech se počet lidí s PPP v ČR výrazně zvýšil. Zvláště mezi mladými ženami. A s tím roste i potřeba podpory. Organizace jako Anabell, Idealni.cz nebo Česká asociace pro poruchy příjmu potravy rozšiřují své aktivity. Dnes už nejsou podpůrné skupiny jen „něco, co se děje v Praze“. Dnes jsou přístupné v Ostravě, Brně, Plzni, Hradci Králové - a všude online.

Budoucnost je digitalizovaná. Už se testují podpůrné SMS, denní zprávy, chatové skupiny s odborným dohledem. Některé skupiny začínají používat techniky jako mentalizace - tedy učení se rozumět vlastním i cizím emocím. To je přesně to, co potřebují lidé s PPP: nejen jíst, ale cítit.

Podpůrné skupiny nejsou lék. Nejsou terapie. Nejsou náhrada za psychologa. Ale jsou to místo, kde se člověk naučí, že není nemocný - ale člověk. A to je první krok k uzdravení.

Je to pro mě?

Pokud:

• Máš diagnózu PPP (anorexie, bulimie, komzivní porucha…)
• Cítíš se sám/a, i když máš rodinu nebo terapeuta
• Chceš slyšet, že jsi nejen „nemocný“ - ale člověk
• Chceš vidět, že uzdravení je možné - i když ti to terapeut říká už 20x

…pak je podpůrná skupina pro tebe.

Není to snadné. Nejsou tam žádné zázraky. Ale je tam něco, co žádný lék, žádná terapie, žádná kniha nemůže poskytnout: společenství.