Jak vysvětlit dítěti, že jde na psychologa: jednoduchá komunikace bez strachu

Stojíte v kuchyni, dítě si hraje s hračkami, a vy si říkáte: „Jak mu to říct?“ Nechce se vám to říkat. Můžete si představit, jak se zavře do pokoje, jak se začne bránit, jak vás bude obviňovat, že ho „necháváte šíleného“. Ale pravda je jednoduchá: dítě už ví, že něco není v pořádku. Ví, když se cítí zmatené, když ho něco trápí, když se už nechce jít do školy, když se nechce bavit s kamarády, když se někdy zlobí bez důvodu. Ono to nechce říct, protože neví, jak. A vy to nechcete říct, protože se bojíte, že to zhorší. Ale právě teď je ten správný čas.

Nikdy neříkejte: „Jdeme na psychologa, protože nevíme, co s tebou“

To je nejčastější chyba. Když řeknete něco jako „musíme jít na psychologa, protože jsi moc těžký“ nebo „už nevíme, co s tebou dělat“, dítě si to vyloží jako výrok o své hodnotě. Zní to jako: „Jsi problém.“ A to není pravda. Dítě není problém. Problém je situace, která ho přetěžuje. Může to být rozvod rodičů, škola, přátelé, strach, nebo něco, co ani neumí pojmenovat. Cílem není „napravit dítě“. Cílem je pomoci mu zvládnout to, co ho tlačí.

Raději řekněte: „Všimli jsme si, že ti někdy není dobře. A my chceme, abys se cítil lépe. Je tam jedna žena, která se s dětmi baví o věcech, které je trápí. A my s tebou tam půjdeme, abychom spolu zjistili, co by ti mohlo pomoct.“

Ty slova nejsou jen hezčí. Jsou pravdivější. A dítě to cítí. Když se vám to řekne takhle, nevnímá to jako trest. Vnímá to jako podporu.

Připravte si výklad předem

Nemůžete hledat slova, když dítě na vás kouká s očima plnýma strachu. Když to říkáte na poslední chvíli, vaše hlas se zatřese. Přemýšlíte. Mluvíte příliš rychle. A dítě to cítí. Ví, že něco je špatně.

Napište si to. Předem. Tři věty. Nejvýš pět. Například:

• „Všimli jsme si, že se ti někdy nechce spát a že se často zlobíš.“
• „To nás těší, že to vidíme, protože chceme pomoci.“
• „Je tam paní psycholožka, která se s dětmi baví. Neříká ti, co máš dělat. Jen ti pomůže pochopit, co se v tobě děje.“

Nezapomeňte: neříkejte „psycholožka je jako lékařka“. Děti si pamatují, jak se cítily u lékaře - bolest, jehly, neznámé přístroje. Psycholožka není lékařka. Je to někdo, kdo si sedne s tebou, hraje si s tebou, kreslí s tebou, mluví s tebou. A když se budete bát, že nebudete vědět, co říct, řekněte: „Můžu se s tebou podělit o to, co jsem si napsal?“

Souhlas s psychologem je klíč

Než budete mluvit s dítětem, promluvte si s psychologem. Ano, přesně tak. Některé rodiče si myslí, že to je „překročení hranic“. Ale není to tak. Psycholog je profesionál. A on ví, jak děti reagují. On ví, co říct, aby se dítě nebojilo. On ví, co děti často špatně pochopí.

Řekněte mu: „Chci dítěti říct, že jde na psychologa. Jak to udělat, aby to nevnímalo jako trest nebo jako něco špatného?“

Možná vám řekne: „Řekněte mu, že to je jako hra, kde se učíte poznávat své city.“ Nebo: „Řekněte mu, že se tam bavíme o tom, jak se cítí, když se někdo na něj zlobí.“ Nebo: „Nechte ho vědět, že první návštěva je jen tak, aby se s ním seznámil. Necháme ho na chvíli sám.“

Nezapomeňte: dítě neví, co je „terapie“. Ví jen, že někdo chce s ním mluvit. A to je všechno, co potřebuje vědět.

Neříkejte „to je jen rozhovor“ - to je pravda, ale nevysvětluje to nic

Když řeknete „bude to jen rozhovor“, dítě si řekne: „Aha, takže to je jako když mi rodiče říkají, že si musím dát pět minut ticho?“

Co je tedy jiného na tom rozhovoru?

• Nikdo vám neřekne, co máte dělat.
• Nikdo vás nekárá.
• Nikdo vás nevyptává, jestli jste udělali špatně.
• Neřekne vám, že to je „nepříjemné“ nebo „špatné“.
• Můžete mluvit o všem - i o tom, co se vám nechce říct.

Představte si to tak: když jste se ztratili v lese, nechcete jen, aby vás někdo vyslechl. Chcete, aby vám pomohl najít cestu. Psycholožka je jako ten, kdo vás vede zpátky - neříká vám, jak máte jít, ale pomáhá vám pochopit, kde jste, a co vás zdržuje.

Co se stane při první návštěvě?

První návštěva je jiná, než si většina rodičů představuje.

Nejprve se psycholožka seznámí s vámi - rodiči. Zjistí, co vás znepokojuje, jak se dítě chová doma, ve škole, jak se mění. To všechno se děje bez dítěte. Až potom přijde dítě.

Pak se začne s dítětem bavit. Ne o tom, co je špatně. Ale o tom, co je dobré. Co se mu líbí? Kdo jsou jeho kamarádi? Co dělá, když je smutný? Co ho dělá šťastným? Co ho trápí? Co se mu nejvíc nelíbí ve škole? Co by si přál, aby se změnilo?

Nikdy se neptá: „Proč jsi se zlobil?“ Ptá se: „Co se stalo, když jsi se zlobil?“

Je to jako když se ptáte dítěte: „Co se ti stalo, když jsi se zranil?“ - ne „Proč jsi se zranil?“

Co dělat, když se dítě bojí?

Někdy se dítě zavře. Říká: „Nechci tam jít.“ Nebo: „Nechci s ní mluvit.“

Neříkejte: „Musíš!“

Řekněte: „Já vím, že to zní strašně. Já taky nechci jít na něco, co neznám. Ale my se tam půjdeme spolu. A když ti tam nebude dobře, můžeme jít pryč. Nebo se můžeme vrátit příště.“

Děti potřebují pocit kontroly. Když cítí, že mají možnost říct „ne“, přestávají se bránit. A když se přijde první návštěva, většina dětí zjistí, že to není tak hrozné. Psycholožka má hračky, knihy, kresby. Může se s nimi hrát. A neříká jim, co mají dělat.

Co když dítě chce psychologa samo?

Někdy se stane, že dítě řekne: „Mám se jít na psychologa.“

To je velký krok. A je to dobrý krok.

Přesto se nezalekněte. Zkuste se zeptat: „Co tě na to navedlo?“ Neříkejte: „To je skvělé!“ - to může dítěti znít jako, že jste překvapeni, že je „špatné“. Řekněte: „Děkuju, že jsi mi to řekl. To je důležité. A my to zvládneme spolu.“

Pokud je dítě starší než 15 let, může jít na psychologa bez vašeho souhlasu. Ale i tak je důležité, abyste byli součástí cesty. Pokud dítě chce jít, ale nechce vás informovat, řekněte: „Já vím, že to chceš dělat sám. A já to respektuju. Ale kdyby ses chtěl podělit, já jsem tady.“

Psycholog nebo psychiatr? Jak to rozlišit?

Psycholog neříká léky. Psycholog se baví. Kreslí. Hraje. Poslouchá. Zjišťuje, co se děje uvnitř dítěte. A pak říká: „Tady je něco, co by mohlo pomoct.“

Psychiatr je lékař. Může předepsat léky. Ale to je jen v případě, že je to nutné. Většina dětí nepotřebuje léky. Potřebují někoho, kdo je pochopí.

Nejprve vždy jde na psychologa. A až pokud to nestačí, psycholog vás může představit psychiatrovi. Ale to je výjimka. Ne pravidlo.

Největší chyba rodičů

Největší chyba je nechat to na pozdě.

Když dítě začne být tiché, když se už nechce bavit, když se nechce učit, když se zlobí každý večer - to není „fáze“. To je signál. A když ho ignorujete, signál se jen zvětšuje.

Nečekáte, až dítě přijde s výsledky z testu a řekne: „Mám deprese.“ Nečekáte, až se zlobí na škole a vás zavolají. Nečekáte, až se dítě zavře do pokoje na měsíc.

Čekáte na první známku, že něco není v pořádku. A pak jde na psychologa. Ne když je už ztracený. Ale když ještě můžete pomoci.

Co si dítě pamatuje?

Dítě si nevybaví, co jste mu řekli. Ale pamatuje si, jak jste se cítili, když jste to říkali.

Pamatuje si, jestli jste se báli. Jestli jste se cítili vinen. Jestli jste se snažili všechno zvládnout sami. Jestli jste ho považovali za „problém“.

A pamatuje si, jestli jste ho věřili, že to zvládne. Jestli jste mu řekli: „Není to tvoje chyba. A my jsme tady.“

To je to, co zůstane.