Terapie zaměřená na řešení (SFBT): Jak funguje, kdy pomůže a co od ní čekat

Představte si situaci: Sedíte v terapeutické ordinaci a místo toho, abyste hodiny prožívali bolestivé vzpomínky z dětství nebo analyzovali každý detail svého nejhoršího dne, se ptáte na to, jak by vypadal váš život, kdyby byl lepší. Zní to příliš jednoduše? Možná právě proto mnozí tento přístup podceňují. Terapie zaměřená na řešení, známá také pod zkratkou SFBT (Solution-Focused Brief Therapy), je však jeden z nejpoužívanějších a nejefektivnějších modelů moderní psychoterapie.

Tento přístup nevznikl ve vakuumu. Vznikl na konci 70. let minulého století v Milwaukee Brief Family Therapy Center, kde američtí psychologové Steve de Shazer a jeho manželka Insoo Kim Berg zjistili něco překvapivého. Všimli si, že klienti, kteří mají problém vyřešený, často neměli hluboké pochopení příčiny svého utrpení. Místo toho měli jasnou představu o tom, jak by chtěli žít jinak. SFBT tedy není o tom „opravit“ roztříštěného člověka, ale o posílení těch částí osobnosti, které již fungují dobře.

Proč se říká „krátkodobá“ a co to vlastně znamená?

Slovo „brief“ v anglickém názvu se do češtiny často překládá jako „krátkodobá“. To může vytvářet mylný dojem, že jde o nějakou zjednodušenou nebo povrchní verzi terapie. Ve skutečnosti slovo brief spíše odkazuje na stručnost a efektivitu. Terapeut nehledá obcházející cesty kolem problému, ale hledá nejkratší možnou cestu k cíli klienta.

Průměrná délka terapie zaměřené na řešení se pohybuje mezi 3 až 7 sezení. Někdy stačí i jedno úvodní setkání, pokud si klient odnese dostatečně silný impuls ke změně. Mezi jednotlivými schůzkami mohou být delší prodlevy, protože klient má čas procvičovat nové strategie v reálném životě. Pro zdravotní pojišťovny i pro samotné klienty je to výhoda - méně času stráveného v terapii znamená nižší náklady a rychlejší návrat k běžnému životu.

Filozofickým základem tohoto přístupu je sociální konstruktivismus a myšlenky filozofa Ludwiga Wittgensteina. Jde o přesvědčení, že realita není pevně daná, ale budujeme ji prostřednictvím jazyka a komunikace. Pokud změníme způsob, jakým mluvíme o svém problému, změníme i náš vztah k němu.

Klíčové techniky: Jak vypadá sezení v praxi?

V klasických terapiích, jako je psychoanalýza, se terapeut snaží porozumět minulosti klienta. V SFBT se terapeut soustředí na přítomnost a budoucnost. Neptá se: „Proč se vám to stalo?“ Ptá se: „Co můžete udělat, aby se to nestalo znovu?“

Zde jsou tři pilíře, na kterých stojí každá relace:

• Zázračná otázka: Je to pravděpodobně nejznámější nástroj této metody. Terapeut se zeptá: „Představte si, že přes noc nastane zázrak a váš problém je vyřešen. Vy se ale vyspíte a nevíte, že se zázrak stal. Co byste prvního ráno zjistili, že se změnilo? Jak byste věděli, že situace je jiná?“ Tato otázka pomáhá klientovi vizualizovat konkrétní pozitivní změny, nikoli jen absenci bolesti.
• Hledání výjimek: Žádný problém neexistuje nepřetržitě. I když máte deprese, existují chvíle, kdy jste se cítili o trochu lépe. Terapeut vás vede k tomu, abyste identifikovali tyto momenty. Když víte, že problém někdy ustupuje, znamená to, že máte nad ním kontrolu. Úkolem je zjistit, co jste tehdy dělali jinak, a tuto strategii zopakovat.
• Škálové otázky: Klient hodnotí svou aktuální situaci na škále od 0 do 10, kde 0 je nejhorší možný stav a 10 je plně dosažený cíl. Pokud jste na třídce, terapeut se nezeptá, jak se dostat rovnou na desítku. Zeptá se: „Co musíte udělat, abyste se dostali na čtyřku?“ Drobné, dosažitelné kroky budují sebevědomí a hybnost.

Kdy je SFBT vhodná a kdy raději sáhnout po jiném přístupu?

Terapie zaměřená na řešení není všelékem, ale je extrémně účinná u široké škály běžných životních obtíží. Studie potvrzují její úspěšnost při redukci depresivních a úzkostných symptomů, zejména pokud nejsou doprovázeny těžkými psychiatrickými diagnózami. Podle výzkumu Maljanen et al. (2012) ukázala SFBT trvalé zlepšení nálady i po roce od skončení terapie.

Je ideální volbou pro:

• Mírné až středně závažné úzkosti a deprese.
• Chováním problémy dětí a adolescentů (zejména jako raná intervence).
• Manželské konflikty a komunikační bariéry ve vztazích.
• Profesionální vyhoření a stres spojený s prací.
• Závislosti, kde slouží jako doplněk k hlavní léčbě pro motivaci a budování podpůrného prostředí.

Na druhou stranu má své limity. Pokud klient trpí vážnými psychotickými poruchami, jako je schizofrenie, nebo komplexním posttraumatickým stresem (PTSD) vyžadujícím zpracování traumatu, sama o sobě nestačí. V takových případech se používá v kombinaci s farmakologií nebo hloubkovějšími terapeutickými směry, jako je EMDR nebo kognitivně behaviorální terapie (KBT). Důležité je, aby terapeut uměl rozpoznat, kdy je potřeba změnit kurz.

Jak vypadá cesta k certifikaci a kdo tyto terapie vede?

Ne každý psycholog automaticky ovládá metodu SFBT. Je to specifická disciplína, která vyžaduje trénink v naslouchání a formulování otázek. V České republice je hlavním organizátorem vzdělávání Asociace SFBT, kterou dlouhodobě vede například Mgr. Jiří Vlček.

Získání kompetencí není rychlé. Základní certifikovaný kurz trvá minimálně 40 hodin, ale praxe ukazuje, že začáteční terapeuti potřebují průměrně půl roku pravidelné supervize a analýzy nahrávek svých sezení, aby se zbavili starých návyků a naučili se opravdu „mít ticho“ a nechat klienta vést proces. Chybně položená otázka může směřovat klienta zpět k analýze problému, což je v SFBT považováno za krok vedle cíle.

Podle dat České komory psychologů z roku 2022 používá SFBT pravidelně asi 28 % všech psychoterapeutů v ČR. Z nich většina (65 %) ji kombinuje s jinými přístupy, což naznačuje trend integrativní terapie. Trh psychoterapeutických služeb dominuje stále KBT (asi 45 % podíl), ale SFBT roste tempem přes 3 % ročně, především díky ekonomické efektivitě pro pojišťovny.

Budoucnost SFBT: Digitalizace a rizika komercializace

Jsme svědky vzniku tzv. SFBT 2.0, která integruje poznatky z neurovědy a pozitivní psychologie. Cílem je nejen řešit akutní problém, ale aktivně budovat odolnost (resilienci) mozku proti budoucím stresorům. Budoucnost patrně přinese větší využití digitálních nástrojů - aplikací pro sledování pokroku mezi sezeními nebo dokonce virtuální reality pro procvičování reakcí v simulovaných situacích.

Není však vše růžové. Profesoři a experti, jako je Jan Červenka z Univerzity Karlovy, varují před přílišnou komercializací. Rizikem je, že snaha o maximální rychlost a „úspornost“ může vést k ztrátě hloubky terapeutického vztahu. Lidé nejsou stroje, které lze opravit za tři dny. Empatie a lidský kontakt zůstávají klíčové, bez ohledu na to, jak efektivní je metoda.

Často kladené dotazy