První psychická pomoc: Jak pomoci člověku v krizi - kroky, které každý může udělat

První psychická pomoc není něco, co dělají jen psychologové nebo záchranáři. Je to to, co můžeš udělat ty - když uvidíš někoho, kdo se drží za stůl, když někdo pláče na ulici, nebo když ti přítelka řekne: „Nemůžu to už dál.“ Není to o tom, aby sis vzal odpovědnost za jeho život. Je to o tom, abys ho neopustil v ten okamžik, kdy se mu celý svět zhroutil.

Co je první psychická pomoc vlastně?

První psychická pomoc (PAP) je krátkodobá, okamžitá podpora, která zastaví zhoršování stavu člověka v krizi. Nejde o léčbu, nejde o terapii, nejde o to, abys mu řekl, co má dělat. Jde o to, abys ho stabilizoval. Aby se nespadl do hlubšího šoku, aby se nezavřel do sebe, aby neudělal něco, co by si později žaloval.

Podle metodiky vydané Ministerstvem zdravotnictví v roce 2014 je PAP založená na jednoduchých, přirozených chováních. Nevyžaduje specializované vzdělání. Stačí být přítomen. Stačí mít srdce. A vědět, co dělat - nebo alespoň neudělat.

Na rozdíl od krizové intervence, kterou provádí odborníci s dlouhým vzděláním, PAP může poskytnout kdokoli - soused, učitel, kolega, přítel. Je to jako první pomoc při zranění: neřešíš zlomeninu, ale zastavíš krvácení, dokud nepřijede sanitka.

6 kroků, které změní situaci - metoda 6P

Ve výukových materiálech Hasičského záchranného sboru a Českého červeného kříže se používá metoda 6P. Je to jednoduchý návod, který ti pomůže neztratit se v emocích - jak svých, tak druhých.

  1. Zabezpečení prostředí - Nejprve se podívej kolem. Je tam něco nebezpečného? Je člověk v bezpečí? Pokud je na silnici, přesuň ho na chodník. Pokud je v domě, zavři dveře. Pokud je v šoku, můžeš ho nechat ležet - ale zajisti, aby nebyl vystaven dalšímu riziku. Bezpečí je první zásada - pro něj i pro tebe.
  2. Stabilizace - Pokud je člověk v šoku, jeho tělo se chová jako při fyzickém zranění: dýchá rychle, ruce se třesou, může být ztuhlý. Neříkej mu „klid“ - to ho jen zlobí. Místo toho promluv klidně, pomalu. „Jsem tady. Dýcháme spolu. Dech pomalu. Jeden… dva… tři…“ Pokud je v teple, přikryj ho. Pokud je zmrzlý, dej mu něco teplého k vypití. Ticho, teplo, tekutiny - to platí i pro psychiku.
  3. Shromáždění informací - Neptej se: „Co se stalo?“ To je otázka, která ho může připravit o poslední síly. Místo toho řekni: „Chceš mi o tom říct? Nebo radši jen sedět?“ Nezatěžuj ho vyprávěním. Někdo potřebuje jen slyšet, že někdo slyší. Pokud mluví, naslouchej. Neříkej „chápu“ - to zní jako klišé. Prostě řekni: „To zní těžké.“
  4. Posouzení potřeb - Co mu teď opravdu chybí? Někdo potřebuje vodu. Někdo potřebuje telefon. Někdo potřebuje, aby ho někdo objal. Někdo potřebuje, aby mu někdo řekl: „Nemusíš být silný.“ Neodhaduj. Zeptej se. „Co ti teď pomohlo nejvíc?“ Nebo: „Co by ti dneska dělalo radost?“
  5. Propojení s podporou - Nenech ho sám. Pokud má rodinu, zavolej je. Pokud má přítele, pošli mu zprávu. Pokud je samotný, najdi mu místo, kde může být - krizové centrum, kancelář, kavárna. Až se vyspí, až se trochu uklidní, pak ho připoj k profesionální pomoci. Ale nejprve ho nech mít tě.
  6. Informování - Řekni mu, co se dál stane. „Zavolám jim za půl hodiny.“ „Tady je číslo, na které se můžeš obrátit.“ „Zítra v 10:00 ti zavolá psycholog.“ Nech ho vědět, že to není konec. že někdo se o něj bude starat. Nech ho mít kontrolu - i když jen malou.

Co se nesmí dělat

Největší chyba, kterou lidé dělají, je mluvit příliš. Podle analýzy Hasičského záchranného sboru ČR 85 % začátečníků při PAP mluví příliš - předávají rady, vyprávějí vlastní příběhy, vysvětlují, proč je to „ne tak špatné“. To je škodlivé.

Neříkej:

  • „Všechno bude dobré.“ - To je lež. Teď to není dobré.
  • „Vím, jak se cítíš.“ - Nevíš. Ty nežil to, co on.
  • „Neměl jsi to dělat.“ - Teď nejsou důvody. Jsou jen následky.
  • „Měl bys se někam podívat.“ - To je krok 5. Ne krok 1.

Nezakazuj pláč. Neodstraňuj emoce. Neříkej „neplač“. Pláč je tělo, jak se snaží vyléčit. Nech ho plakat. Sedni si vedle. Dej mu papírové kapesníky. Neříkej nic. Jen buď tam.

Člověk v šoku na chodníku je podporován přítomným přítelem, kolem něj plavou symboly klidu.

Když se nechceš zapojit - co dělat?

Někdy se cítíš nekompetentní. Někdy máš strach. Někdy si říkáš: „To není moje věc.“ To je normální. Ale neznamená to, že nemůžeš pomoci.

Nejsi povinen být hrdina. Stačí být člověk.

Pokud nevíš, co dělat:

  • Zavolej 155 - záchranáři jsou vyškolení v PAP. Přijdou, zkontrolují bezpečí, a zůstanou s ním, dokud nepřijde někdo další.
  • Zavolej 116 117 - bezplatná linka Českého červeného kříže. Psychologové ti poradí, jak postupovat - i když nejsi přímo v situaci.
  • Stáhni si aplikaci První psychická pomoc - je zdarma na Google Play. Má jednoduchý návod, mapu krizových center a modul pro děti. Není dokonalá, ale je lepší než nic.

Co se stane, když to uděláš špatně?

Nikdo neříká, že PAP je perfektní. Někdy to skončí špatně. Někdy se člověk zavře ještě víc. Někdy se z toho stane sekundární trauma - pro něj, ale i pro tebe.

Proto je důležité:

  • Neber na sebe odpovědnost za jeho život. Tvoje úloha je stabilizovat. Ne vyléčit.
  • Udělej si pauzu po události. Pokud jsi pomáhal někomu, kdo zemřel, kdo se pokusil o sebevraždu, kdo se zhroutil - počkej. Sedni si. Dej si čaj. Promluv si s někým, kdo rozumí. Nezakládej si to do sebe.
  • Nevyčítej sobě chyby. Pokud jsi řekl něco, co ti teď připadá hloupé - nevadí. Nebyl jsi odborník. Byl jsi člověk. A to stačí.
Chytrý telefon s aplikací pro první psychickou pomoc je obklopen ikonami podpory a lidmi v kruhu.

Proč se to mění - a proč je to důležité

V roce 2015 jen 35 % organizací v Česku používalo PAP. Dnes je to 78 %. V roce 2020 se stala součástí povinného školení všech záchranářů. V roce 2024 má být schválena nová vyhláška, která začne standardizovat školení.

Proč? Protože lidé přestávají předpokládat, že „někdo jiný“ to vyřeší. Lidé začínají chápat, že psychická pomoc není luxus - je to základní lidská dovednost. Jako předávání první pomoci při zranění.

A co je nejdůležitější: PAP není o tom, aby ses stal psychologem. Je to o tom, abys se stal člověkem, který neodchází, když je někdo v nouzi. Kdo se zastaví. Kdo se podívá do očí. Kdo řekne: „Jsem tady.“

Co dělat dál?

Pokud chceš být připravený:

  • Stáhni si aplikaci První psychická pomoc (verze 1.0.5, 2023) - je zdarma, funguje i offline.
  • Podívej se na kurzy Hasičského záchranného sboru - každý rok školí přes 100 lidí.
  • Navštiv web Českého červeného kříže - mají seznam kurzů po celé ČR.
  • Nečekáj, až se stane něco špatného. Procvič si to teď - s přítelem, s rodinou. Řekni: „Kdyby se mi něco stalo, co bys dělal?“

PAP není o tom, aby ses stal odborníkem. Je to o tom, abys nezůstal závislý na odborníkovi. Je to o tom, abys mohl být tím, kdo je tam - když to potřebuješ nejvíc.

Je první psychická pomoc jen pro odborníky?

Ne. První psychická pomoc je určená pro každého. Není to o vzdělání, ale o lidské přítomnosti. Každý může zastavit, naslouchat, zabezpečit prostředí a připojit člověka k podpoře. Odborníci se starají o dlouhodobou terapii - PAP je o okamžité stabilizaci, kterou může udělat kdokoli.

Můžu dát někomu léky, když je v krizi?

Ne. Nikdy. PAP nezahrnuje podávání léků, ani doporučování léků. To je výlučná kompetence lékaře. Pokud někdo užívá léky, můžeš ho jen pomoci najít léky - ale ne je podávat. Pokud je člověk v šoku, můžeš mu dát vodu, teplou pokrývku nebo kapesník - ale ne tablety.

Co když člověk nechce pomoci?

Pokud člověk odmítá pomoc, nevynucuj ji. Řekni: „Vím, že teď nechceš, ale jsem tady, když to změníš.“ Nech ho mít prostor. Někdy stačí vědět, že někdo je v blízkosti. Pokud je ohrožený - například hrozí sebevražda - zavolej 155. Bezpečí je vždy první priorita.

Je PAP stejné jako psychologická terapie?

Ne. PAP je krátkodobá, okamžitá podpora - trvá minuty nebo hodiny. Terapie trvá měsíce nebo roky. PAP neřeší hluboké problémy, trauma nebo poruchy. Je to první pomoc, která zastaví krvácení, dokud nepřijde lékař. Terapie je léčba - PAP je zastavení zhoršování.

Proč je důležité neříkat „chápu, jak se cítíš“?

Protože to není pravda. Ty nežil to, co on. Tato věta převádí pozornost na tebe - a ne na něj. Místo toho řekni: „To zní těžké.“ Nebo: „Nemusíš to dělat sám.“ Tím ukážeš, že slyšíš jeho zkušenost - ne že ji chceš přizpůsobit své.

Může PAP zabránit sebevraždě?

Nezaručuje to. Ale může způsobit, že člověk neudělá to, co by udělal, kdyby byl sám. Stabilizace, přítomnost, propojení s podporou - to všechno snižuje riziko. Výzkumy ukazují, že lidé, kteří zažili podporu v okamžiku krize, mají nižší riziko sebevraždy v následujících týdnech. PAP není zázrak - ale je to jeden z nejsilnějších nástrojů, který máme.