Psychoterapie není vždycky klidný rozhovor o tom, jak se máte. Někdy je to jako vykopávání starých ran, které jste si zavřeli pod kobercem. A když se ty rany otevřou, může to bolet. Ne fyzicky - ale emocionálně. A to je v pořádku. Vlastně je to dokonce nutné.
Proč terapie někdy bolel?
Terapie se nezaměřuje jen na to, co se děje teď. Často se dívá na to, co se stalo v minulosti - a jak to vás dodnes ovlivňuje. Když se dotknete traumatických vzpomínek, ztracených vztahů, nevyřízených citů nebo vnitřních kritiků, kteří vás provázejí od dětství, vaše tělo a mysl to reagují jako na reálnou hrozbu. To není slabost. To je přirozená reakce.
Chronická bolest, úzkost, deprese - všechny tyto věci nejsou jen „v hlavě“. Jsou výsledkem komplexního zapojení těla, mysli a životních zkušeností. Biopsychosociální model bolesti, který lékaři a terapeuti používají od 70. let, říká: bolest není jen signál od nervů. Je to kombinace fyzického pocitu, emocí (strach, vztek, beznaděj) a toho, jak si o ní myslíte. Když si říkáte: „Tato bolest mě zničí“, nebo „Nikdy se z toho nevysvobodím“, vaše mozek to převede na skutečný fyzický stres. A ten zhoršuje bolest.
Terapie právě tohle přerušuje. Když se začnete ptát: „Proč si to myslím?“, „Odkud to přišlo?“, „Je to pravda?“, začínáte měnit tenhle cyklus. A to je bolestivé. Protože to znamená přiznat, že něco vám nevyhovuje. Že jste se nějakým způsobem přizpůsobili. Že jste se zvykli na to, že jste nešťastní. A to je strašně těžké.
Když se po sezení cítíte vyčerpaní - to je normální
Mnoho lidí říká: „Po terapii jsem jako vyplácaný. Nemůžu ani myslet.“ A ano, to je úplně běžné. Když se v terapii konfrontujete s emocemi, které jste dlouho potlačovali, vaše mozek spotřebuje spoustu energie. Je to jako běh na plný výkon - jen že se to odehrává uvnitř. Někdo se po sezení zasekne na křesle, někdo se rozpláče, jiný prostě nechce mluvit. Všechno je v pořádku.
Nejde o to, že jste „slabí“ nebo „nemáte silu“. Jde o to, že se vám podařilo něco, co jste si neodvážili dělat desítky let. A to je obrovské.
V případové studii z FN Motoly se pacient s neuropatickou bolestí po 11 sezeních psychoterapie zlepšil na desetibodové škále o dva body - což je klinicky významné. Ale ne proto, že bolest zmizela. Protože se změnilo to, jak s ní žil. Snížila se úzkost, klesla deprese, naučil se odvracet pozornost a relaxovat. Terapie mu dala nástroje. A to je cíl.
Co dělat, když je terapie příliš těžká?
Není potřeba to přetrvávat. Pokud se cítíte, že vás terapie „pohlcuje“, můžete to říct. Právě to je součástí terapie - mluvit o tom, jak se cítíte v ní.
Zde je pět věcí, které můžete udělat:
- Řekněte terapeutovi, že to je těžké. Nejde o to, že „děláte špatně“. Naopak - to je znamení, že pracujete. Dobrý terapeut to ocení a přizpůsobí tempo.
- Používejte techniky, které vám pomáhají přežít. Relaxace, hluboké dýchání, odvrácení pozornosti od bolesti, zápis emocí - všechno to má smysl. V terapii se to nezaměřuje jen na „problém“, ale i na „zvládání“.
- Nečekejte, že se všechno změní rychle. Terapie není lék na jednu dávku. Je to proces, který trvá měsíce. Zlepšení je často pomalé - ale trvalé.
- Nezaměňujte bolest se selháním. Pokud se cítíte hůře než dřív, neznamená to, že terapie nefunguje. Znamená to, že se dotýkáte hlubokých věcí. To je znamení pokroku, ne zklamání.
- Přemýšlejte o tom, co vám bolest říká. Psychická bolest není váš nepřítel. Je to signál. Stejně jako puchýř na noze vás upozorňuje na těsné boty, vaše úzkost nebo deprese vás upozorňují na něco, co v životě potřebuje změnu - vztah, práce, sebevědomí, hranice.
Který přístup funguje nejlépe?
Neexistuje „nejlepší“ terapie. Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) je nejčastěji používaná - a to proto, že dává nástroje. Ale studie ukazují, že různé přístupy - psychodynamická, humanistická, systémová - mají stejně dobré výsledky. Co opravdu důležité je, je vztah mezi vámi a terapeutem.
Je důležité, abyste cítili, že vás terapeut slyší. Ne že vás „opravuje“. Ne že vás „naučí, jak měli být“. Ale že vás bere takového, jaký jste. Pokud se necítíte bezpečně, změňte terapeuta. To není porážka. To je sebeobrana.
Ve většině center pro léčbu chronické bolesti - jako je FN Motol nebo Nemocnice Na Homolce - se terapie kombinuje s fyzioterapií, lékařskou péčí a podporou. To je moderní přístup. Nejde jen o „odstranit bolest“. Jde o to, aby život znovu měl smysl.
Co se stane, když to necháte?
Když se vyhnete bolesti, nezmizí. Jen se přesune. Do těla - jako hlavobolí, zácpa, nevysvětlitelná únavnost. Do vztahů - jako kritika, odstup, kontrola. Do mysli - jako neustálá sebevina, pocit, že „to nejde“.
Psychoterapie není o tom, aby jste se „cítili lépe hned zítra“. Je o tom, abyste se naučili žít s tím, co je. A najít v tom smysl. Když přestanete bojovat proti svým emocím, začnete je chápat. A když je začnete chápat, přestanou vás ovládat.
Bolest, kterou prožíváte v terapii, není ničí. Je to výzva. A výzva, kterou přežijete, vás změní. Ne na toho, kdo „nemá problémy“. Ale na toho, kdo ví, jak přežít i ty nejtěžší chvíle - a přesto pokračovat.