Pracovní závislost není jen otázka dlouhých pracovních dnů. Je to hlubší, skrytější věc - stav, kdy člověk přestává žít, aby pracoval, a začíná pracovat, aby žil. Mnoho lidí si myslí, že když někdo pracuje hodně, je to jen odvážný a ambiciózní. Ale co když práce přestává být prostředkem a stává se cílem? Když odpočinek působí jako vina, klid jako porážka, a odpočinek jako zrada? To je workoholismus - a je to vážný problém, který ničí životy, aniž by ho většina lidí poznala.
Co vlastně workoholismus je - a co není
Workoholismus se často mylně zaměňuje s tvrdou prací. Ale nejde o počet hodin. Jde o postoj. Psychologové z Masarykovy univerzity ukazují, že workoholik nepracuje proto, že má rád práci. Pracuje proto, že bez ní se cítí bezcenný, ztracený, nebezpečně blízko vlastnímu vnitřnímu chaosu. Práce je pro něj únikový mechanismus - jako alkohol pro někoho, kdo se bojí smutku. A to je klíčový rozdíl oproti zdravému nadšení. Zdravý pracovník se uvolní, když skončí. Workoholik se rozpadá, když přestane.
Pracuje večer, v noci, v víkend. Přemýšlí o práci, když jde na nákup, když se snaží usnout, když je s rodinou. Při odpočinku cítí provinilost. Když ho někdo vyzve, aby si vzal dovolenou, odpoví: „Nemůžu. Nikdy nemám čas.“ Ale ve skutečnosti nemá čas, protože neumí říct „ne“. Neumí se přiznat, že by mohl být méně výkonný a stále stát za sebou.
Proč práce přestává být práce
Workoholismus není o penězích. I když někdo má vysoký plat, nebo je na vysoké pozici, to neznamená, že je šťastný. Naopak - mnoho workoholiků pracuje bez uspokojení. Výkon je jen příležitostí k tomu, aby si dokázali, že jsou „něco“. Když přijde kritika, reagují jako na útok. Když někdo získá ocenění, ne cítí radost - cítí strach, že už to nemůže zopakovat. Práce jim dává smysl, ale ne radost. A to je základní odchylka od zdravého vztahu k práci.
Podle studií z Refresher.cz se tento jev mezi mladými lidmi zvyšuje. FOMO - strach, že něco zmeškáte - se přesunul z sociálních sítí do pracovního prostředí. Mladí lidé věří, že pokud nejsou neustále výkonní, nejsou hodní. Influenceri, kteří ukazují „denní rutiny“ 18hodinových pracovních dnů, vytvářejí iluzi, že to je norma. Ale to není norma - to je zranění.
Co se děje v těle a mysli
Workoholismus není jen psychologický problém. Je to fyzická katastrofa. Dlouhodobé přetížení vede k chronickému stresu. Udržovaný vysoký krevní tlak, vředy, bolesti zad, poruchy spánku - to všechno je důsledek neustálého napětí. Mnoho lidí si stěžuje na „neustálou únavu“, ale neví, že to není jen fyzická únavy. Je to únavy duše.
Psychicky se objevují deprese, úzkost, poruchy soustředění. Pracovní závislost často vede k jiným závislostem - k alkoholu, k jídlu, k narkotikám. Práce přestává být záchranným mechanismem, a začíná být jen první krok k dalšímu úniku. Rodina se rozpadá. Přátelé odejdou. Když se někdo ptá: „Co se stalo?“, odpoví: „Nic. Pracuji.“ Ale to není odpověď. To je výkřik.
Psychoterapie: Jak začít mít hranice
Největší překážkou v léčbě workoholismu je, že lidé nevěří, že je to problém. „Mám to pod kontrolou,“ říkají. Ale když se zeptáte, jestli si pamatují, kdy naposledy odešli z práce včas, nebo kdy naposledy trávili víkend bez emailů, odpověď je často ticho.
Psychoterapie se nezaměřuje na to, aby člověk pracoval méně. Zaměřuje se na to, aby získal zpět sebe. První krok je rozpoznání, že práce není identita. Pracujete - nejste prací. Když se to změní, začíná změna.
Kognitivně-behaviorální terapie (CBT) pomáhá identifikovat myšlenky, které pohánějí závislost: „Jen když jsem výkonný, jsem hodný.“ „Když přestanu pracovat, ztratím kontrolu.“ „Nikdo jiný to nedělá tak dobře.“ Tyto myšlenky se postupně zkoumají, vyzkoušejí a nahrazují. Například: „Co se stane, když neodešlu email hned?“ „Co se stane, když si vezmu den volna?“ Často se ukáže, že svět nespadne. A to je první krok k novému životu.
Práce s hranicemi - jak se naučit říkat „ne“
Hranice mezi prací a soukromím nejsou jen časové. Jsou emocionální. Workoholik neumí rozlišit mezi „musím to udělat“ a „chci to udělat“. Terapie pomáhá vytvářet konkrétní pravidla: „Po 19 hodinách už nekontroluji emaily.“ „Víkendy jsou pro rodinu, ne pro projekt.“ „Dnes si vezmu hodinu na procházku - a to je v pořádku.“
Učí se sebeobrannému chování. Jak říct „ne“ bez pocitu viny. Jak se obránit proti tlaku kolegů. Jak si vyhrát prostor. To není egoismus. To je sebepočetnost. A to je první podmínka pro zdravý život.
Znovuobjevení života mimo práci
Workoholik často neví, co by dělal, kdyby neměl práci. Všechny jeho zájmy - sport, hudba, cestování, kamarádi - byly postupně zanedbány. Terapie pomáhá znovuobjevit, co vás dělá živým. Co vás baví, když nemusíte nic dokončit? Co vás těší, když nejste výkonný?
Je to jako výuka jazyka, který jste zapomněli. Může být nejisté. Může být nekomfortní. Ale je to nezbytné. Když se někdo vrátí ke kreslení, ke tanečním hodinám, ke čtení knihy, když začne cítit radost z toho, že je na procházce s kamarádem - začíná být člověkem, ne strojem.
Co dělat, když jste vědomi, že jste workoholik
Nemusíte čekat na krizi. Pokud si všimnete, že:
- odpočinek vás naplňuje vínou, ne klidem
- pracujete i v noci, protože „to musí být hotové“
- se vyhýbáte osobním konverzacím, protože „to nezvládnu“
- už si nevzpomínáte, kdy jste naposledy cítil radost z něčeho, co jste neudělali pro práci
…pak je čas začít. Ne čekat, až vás tělo zastaví. Ne čekat, až vás opustí rodina. Začněte malým krokem. Vezměte si jeden den v měsíci - a nepracujte. Nikdy. Nezavírejte počítač. Nekontrolujte telefon. Buďte prostě tam, kde jste. A sledujte, co se děje uvnitř vás.
Proč to všechno dělá rozdíl
Workoholismus není jen problém jednoho člověka. Je to problém společnosti, která vynucuje neustálou dostupnost, která odměňuje přetížení a považuje odpočinek za slabost. Ale každý, kdo se vrátí k sobě, mění to. Když se někdo naučí říct „ne“, když se vrátí ke své rodině, když začne mít zájmy, které nejsou spojené s výkonem - tím ukazuje, že život není jen o tom, kolik jste dokázali vyprodukovat.
Práce je důležitá. Ale není všechno. A když to zapomeneme, ztrácíme to, co je nejdůležitější - sebe.