Dítě neví, co je psycholog. Ale ví, že něco není v pořádku. Ví, když se rodiče nesmějí, když se zlobí, když se vrací z práce unavení. Ví, když už se nechce jít do školy, když se noční můry vracejí, když se zavře do pokoje a nechce mluvit. A právě proto je důležité mu to říct. Ne jako tajemství. Ne jako trest. Ne jako poslední šance. Ale jako společný krok, který pomůže.
Nikdy neříkejte: „Máme problém s tebou“
Neříkejte: „Jdeme na psychologa, protože už nevíme, co s tebou.“ Neříkejte: „Když nebudeš chovat jako ostatní, půjdeš k doktorce.“ Toto není vysvětlení. Je to hrozba. A hrozba vytváří strach. Strach z neznámého. Strach, že jste někdo špatný. Strach, že vás někdo nezvládne. A to je přesně to, co se chcete vyhnout.Raději řekněte: „Všimli jsme si, že ti někdy není dobře. A my chceme pomoci. Je tam jedna paní, která se naučila, jak pomáhat dětem, když se cítí zmateně nebo smutně. Chceme s tebou jít k ní, abychom spolu zjistili, co by ti mohlo pomoct.“
Neříkejte „psycholog“. Řekněte „člověk, který pomáhá dětem mluvit o tom, co je na duši“. Neříkejte „exam“. Řekněte „hovor“. Neříkejte „léčba“. Řekněte „hledání řešení“.
Připravte si předem, co řeknete
Nemůžete při této hovoru hledat slova. Když dítě začne plakat nebo se zavře, nechcete, abyste se ztratili v nesmyslech. Napíšete si to. Předem. Třeba večer, když je dítě ve škole.Co chcete říct? Proč to děláte? Co očekáváte? Jak se cítíte vy? Co byste chtěli, aby dítě cítilo? Napište to. Přečtěte si to nahlas. Zkuste to říct jako kamarád. Ne jako rodič, který dává příkaz. Jako spoluřešitel.
Nezapomeňte: dítě nechce slyšet, že je „porušené“. Chce slyšet, že je „pochopené“.
Zaměňte psychologa za „člověka, který pomáhá“
Mnoho dětí se bojí lékařů. Protože u lékaře je bolí. Protože musí dát krev. Protože musí jít do bílé místnosti. Psycholog není lékař. Neexistuje žádná stříkačka. Neexistuje žádný zvuk, který by měl být strašný. Je to jen kůžová židle. Knihy. Hračky. Možná i kreslení.Řekněte: „Bude to jako hovor s někým, kdo se zajímá o to, co ti je na mysli. A kdo si nevynalézá důvody, proč bys měl být jiný. On neříká: ‚Musíš být silný‘. On říká: ‚Co ti dělá těžko?‘“
Neříkejte: „Jdeme k doktorce.“ Řekněte: „Jdeme k paní, která se učí, jak děti cítí.“
Kdo to dělá první? Rodiče nebo dítě?
Někdy je to rodič, kdo říká: „Potřebujeme pomoct.“ Někdy je to dítě, které přijde a říká: „Mám strach.“Je to v pořádku. Děti od 15 let mohou jít k psychologu samy. Bez rodičů. V škole je to často tak. V Praze, Brně, Ostravě, v Hradci Králové - většina škol má psychologa, kterého si můžeš vybrat. Ale pokud je dítě mladší než 15, rodiče musí souhlasit. To je zákon. Ale nesmíte to využít jako nástroj. Pokud dítě chce jít, ale vy se bojíte, že se dozvíte něco, co nechcete slyšet - pak se musíte zeptat: proč?
Nejde o to, jestli je dítě „dobré“ nebo „špatné“. Jde o to, jestli se cítí slyšené. Jestli má někoho, kdo se nechá vodit jeho slovy, a ne vašimi představami.
Co se stane při první návštěvě?
Nejprve se psycholog rozhovorí s vámi. Samotnými rodiči. Zjistí, co vás znepokojuje. Jak se dítě chová doma. V škole. S kamarády. Jak se mění. Jaké věci ho děsí. Jaké věci ho uklidňují.Potom se dítě přidá. A teď se začne mluvit s ním. Ne jako s obviněným. Ale jako s někým, kdo má něco říct. Psycholog se zeptá: „Co ti nejvíc líbí?“ „Kdo je tvůj nejlepší kamarád?“ „Co ti dělá těžko?“ „Co bys chtěl změnit?“
Neexistuje žádný test. Neexistuje žádná zkouška. Neexistuje žádný „úspěch“ nebo „neúspěch“. Jde jen o to, aby dítě mohlo říct, co je na duši. A aby někdo poslechl.
Co dělat, když se dítě bojí?
Pokud dítě říká: „Nechci!“, neříkejte: „Musíš!“Řekněte: „Vím, že to zní strašně. Já taky mám strach, když jdu k někomu novému. Můžeme jít spolu. Můžeme si to zkusit jen na půl hodiny. A pokud to nebude fungovat, můžeme to zkusit jindy. Nebo jít jinam.“
Ukažte, že máte strach taky. To je silné. Děti potřebují vědět, že nejsou sami. Že strach není znak slabosti. Je to znak, že se něco děje. A že se to může změnit.
Co psycholog nedělá
Psycholog neříká: „Tvoje rodiče jsou špatní.“Psycholog neříká: „Musíš přestat plakat.“
Psycholog neříká: „To je tvoje vina.“
Psycholog neříká: „Tvoje škola je špatná.“
Psycholog se ptá: „Co ti dělá těžko?“
Psycholog se ptá: „Co by ti pomohlo?“
Psycholog se ptá: „Kdo tě poslouchá?“
Psycholog se ptá: „Co bys chtěl, aby se změnilo?“
Psycholog není soudce. Je to někdo, kdo pomáhá najít cestu. A cesta je jen ta, kterou dítě chce jít.
Co dělat, když se dítě nechce vrátit?
Někdy je první návštěva špatná. Ne proto, že psycholog je špatný. Ale proto, že dítě potřebuje více času. Nebo proto, že nebylo připravené. Nebo proto, že se cítilo příliš vystavené.Neříkejte: „Vidíš? To jsem ti říkal.“
Řekněte: „To je v pořádku. Někdy to tak je. Můžeme se zeptat, jestli bychom mohli jít k jinému psychologovi? Nebo k někomu, kdo by se mohl více hrát?“
Nezavírejte dveře. Nezavírejte možnost. Jen proto, že první pokus nevyšel.
Co dělat, když se dítě otevře?
Když dítě začne mluvit o tom, co mu bylo na duši - neříkejte: „To je přesně to, co jsem říkal!“Řekněte: „Děkuju, že jsi mi to řekl.“
Řekněte: „To muselo být těžké.“
Řekněte: „Nemusíš to říkat, když nechceš. Ale já jsem tady.“
Neřešte. Neřešte. Neřešte. Jen poslouchejte. To je všechno, co potřebuje.
Co dělat, když se rodiče bojí?
Někdy se rodiče bojí, že se dozví něco, co nechtějí slyšet. Že dítě je smutné kvůli něčemu, co oni udělali. Že škola je špatná. Že doma je něco špatně. Že nejsou dobrými rodiči.Toto je normální. Ale nechte to být. Nechte to být, protože dítě potřebuje, abyste byli tady. Ne proto, že jste dokonalí. Ale proto, že jste tady.
Psycholog neříká: „Jste špatní.“ Psycholog říká: „Máte možnost se změnit.“
A to je všechno, co potřebujete.
Když dítě chce jít sám
Pokud dítě řekne: „Chci jít sám. Nechci, abyste přišli.“ - dejte mu to. Pokud je starší než 15, má to právo. Pokud je mladší - můžete se domluvit, že přijde sám, ale vy budete čekat v předsíni. Nebo v kavárně. Nebo venku.Neříkejte: „To je špatné.“
Řekněte: „To je v pořádku. Já tě podpořím. A když budeš chtít, můžeme se o tom potom popovídat.“
Děti potřebují vědět, že mají kontrolu. I nad tím, co se stane s jejich duší.