Vztahová terapie se často nabízí jako řešení pro páry, které procházejí krizí. Ale když vztah je naplněn násilím, tato terapie může být nejen neúčinná - může být životně nebezpečná. V Česku se každoročně setkává přes 100 000 žen s fyzickým, psychickým nebo ekonomickým násilím ve vztahu. A přesto mnoho terapeutů stále navrhuje párovou terapii, aniž by provedli základní bezpečnostní posouzení. To není chyba - je to nebezpečná praxe, která často vede k dalšímu násilí.
Proč vztahová terapie v případě násilí selhává
Vztahová terapie funguje na principu rovnosti. Oba partneři mluví, slyší, berou odpovědnost. Ale když jeden z nich už dlouho drží druhého v šoku, strachu a kontrole, takový dialog není možný. Pachatel násilí nechce rovný rozhovor - chce udržet kontrolu. A terapeutické sezení mu to často umožňuje.
Podle analýzy zveřejněné v České kriminologii v roce 2024, která sledovala 127 případů, došlo v 63 % případů, kdy byla párová terapie zahájena bez předchozího individuálního hodnocení pachatele, k dalšímu násilí během prvních šesti měsíců. Proč? Protože pachatel využívá sezení k tomu, aby oběť obviňoval, bagatelizoval její strach nebo dokonce přesvědčoval terapeuta, že je ona „přehnaná“ nebo „nemocná“.
Intimní terorismus - systematické udržování moci prostřednictvím strachu - je nejčastější forma násilí. V 70 % případů, podle Ministerstva práce a sociálních věcí, jde o tento typ. Zde nejde o vzácné výbuchy hněvu, ale o trvalou manipulaci: kontrola telefonu, omezení kontaktů s rodinou, zneužívání peněz, hrozby, že ti nebudou věřit, pokud to řekneš. V takovém prostředí nemůže oběť mluvit otevřeně. A když ano, terapeut často neví, jak reagovat - nebo je příliš často vyškolený jen pro „normální“ vztahové konflikty.
Kdy je vztahová terapie opravdu nebezpečná
Není všechno násilí stejné. Někdy jde o situativní výbuch - například po ztrátě práce, kdy člověk ztratí kontrolu. Takový případ může být vhodný pro terapii, ale jen po individuální práci. Většina případů však patří do kategorie intimního terorismu. A tam je párová terapie nebezpečná, pokud platí alespoň jedno z těchto kritérií:
- Pachatel popírá násilí - „Nikdy jsem tě nezabil, jen jsem tě strašil.“
- Existuje hrozba zabití nebo vážného zranění - i když jen ve formě „Kdybych tě nezabil, tak bys to nezvládla.“
- Oběť je izolována - nemá přátele, rodinu, nebo se bojí je kontaktovat.
- Pachatel kontroloval všechny finanční prostředky - oběť nemá ani 100 korun na konto.
- Oběť má příznaky PTSD - noční můry, přívaly úzkosti, pocit, že nikdy nebude bezpečná.
Podle dat z Nadace Sirius z roku 2023 pouze 15 % případů domácího násilí splňuje všechna kritéria pro bezpečnou párovou terapii. V 85 % případů je riziko větší než příležitost. A když se terapeut rozhodne pro párovou terapii přesto, nejde o „dobrou úmysl“ - jde o nezodpovědnost.
Co říkají odborníci na násilí
Barbora Jakobsen ze spolupracující organizace ATV, která od roku 2010 pracuje s pachateli násilí, říká: „Párová terapie je pro pachatele jako výuka, jak manipulovat ještě lépe. V našich datech z let 2015-2020 82 % žen, které se podrobily párové terapii bez odloučení, hlásilo zvýšené násilí v následujících třech měsících.“
Centrum pro rodinnou terapii v Praze zjistilo, že v 95 % případů, kdy byla párová terapie provedena bez předchozího posouzení kontroly, pachatel využil sezení k tomu, aby oběť zničil ještě víc - nejen fyzicky, ale i psychicky. „Oběť se naučí, že když mluví, bude obviněna. A to je přesně to, co pachatel chce.“
Ministerstvo práce a sociálních věcí v prosinci 2023 vyšlo s jasnými pravidly: párová terapie je přípustná pouze, pokud:
- Pachatel absolvoval minimálně šest měsíců individuální terapie a dokázal změnit chování.
- Oběť se rozhodla bez jakéhokoli nátlaku - ne proto, že „to je dobré pro rodinu“, ale protože se cítí bezpečně.
- Existuje schválený bezpečnostní plán - včetně možnosti okamžitého útěku, kontaktu na intervenční centrum, přístupu k penězům a podpoře.
- Pachatel přijal plnou odpovědnost za násilí - ne říká „přišlo to z mého stresu“, ale „to jsem udělal já, a nechci to opakovat“.
Pouze 8 z 42 organizací v Česku, které nabízejí terapii pro oběti násilí, tyto standardy plně dodržuje. Zbytek - a to je 81 % - nezajišťuje bezpečnost, ale může způsobit další zranění.
Co dělat, když jsi obětí
Nejsi sama. A nejsi vinná. Pokud se cítíš v nebezpečí, nejprve se zamysli nad tímto:
- Nejsi povinná mluvit o násilí v přítomnosti pachatele.
- Nejsi povinná zachovávat vztah jen proto, že „to je dobré pro děti“.
- Nejsi povinná věřit, že někdo ti bude věřit - i když ti pachatel říká, že nikdo ne.
Pokud jsi obětí násilí, hledej pomoc u organizací, které se specializují na toto:
- Spondea - poskytuje bezplatnou pomoc, bezpečnostní plány a přístup k útulku.
- Sančedětem - nabízí individuální terapii pro oběti i pachatele, ale nikdy ne společně, pokud není splněna bezpečnost.
- Národní centrum pro násilí na ženách - má linku 24/7, kterou můžeš zavolat bezpečně z mobilu.
Nejde o to, zda „vztah může být zachráněn“. Jde o to, zda ty můžeš být bezpečná. A to je první a poslední otázka, která se musí položit.
Co dělat, když jsi pachatelem
Chceš změnit? To je první krok. Ale nezačínej s párovou terapií. Začni s individuální. V Česku existují organizace, které ti pomohou - ne trestají, ale učí. Spondea, Sančedětem, ATV - všechny nabízejí terapii pro pachatele, která trvá minimálně šest měsíců. Cílem není „dát šanci“, ale naučit tě, jak přestat být pachatelem.
Je důležité, abys přijal odpovědnost. Ne říkej „byl to stres“, „měla to vlastně sama větší zásluhy“, „nebylo to tak špatné“. Řekni: „Dělal jsem násilí. To je moje vina. A chci se změnit.“
Bez tohoto kroku není žádná terapie bezpečná. A žádná terapie nemůže pomoci, pokud nejdeš o to, abys přestal být nebezpečný.
Co dělat, když si myslíš, že to není násilí
Někdy si lidé myslí, že „to není násilí, když to nebylo fyzické“. Ale kontrola, izolace, hrozby, obviňování, zneužívání peněz - to je násilí. To je intimní terorismus. A to je nejčastější forma, která zničí životy pomalu, ale jistě.
Podle statistik Spondea z roku 2022 se 85 % obětí setkává s kontrolujícím chováním: sledování zpráv, omezení kontaktů, kontrola oblečení, zneužívání dětí jako zbraně. To není „nějaký problém“. To je násilí. A nejde ho „vyřešit“ v párové terapii. Jde ho zastavit - a to jen tím, že se oběť od pachatele oddělí a dostane podporu.
Co se stane, když terapie pokračuje bez bezpečnosti
Když se párová terapie provede bez bezpečnostního plánu, výsledek je vždy stejný: eskalace. V 100 % případů, které analyzoval doc. Trávníček z AV ČR, došlo k dalšímu násilí během prvních tří měsíců. Oběť se ztrácí. Pachatel se zvyšuje. Terapeut se cítí bezmocný. A vztah - který měl být zachráněn - se rozpadne v krvi, strachu a ztrátě důvěry.
Terapie není zázračná hůlka. V násilí není místo pro „zkušenosti“, „vyprávění“ nebo „přijetí odpovědnosti“ - je tam místo pro bezpečnost. A bezpečnost nezačíná v kanceláři terapeuta. Začíná tím, že se oběť od pachatele odtrhne.