Rogersovská terapie: Jak bezpodmínečné přijetí a empatie mění životy

Rogersovská terapie není o tom, jak vysvětlit problém. Je o tom, jak si člověk konečně dovolí být sám sebou. Když jsem poprvé slyšel o tom, že terapeut nemá říkat, co má klient udělat, myslel jsem si: to nemůže fungovat. Ale pak jsem potkal klientku, která po pěti letech manželství přišla do terapie s tím, že "neví, kdo je". Během 18 měsíců, kdy terapeut jen naslouchal, zrcadlil její slova a nevkládal žádné rady, ona sama řekla: "Někde v hlubinách jsem věděla, co chci. Jen jsem to nikdy neslyšela." Carl Rogers, americký psycholog, který v 40. letech 20. století vyvinul tento přístup, nechtěl být "lékařem duše". Nechtěl, aby klienti přicházeli s tím, že "mám problém" a on jim řekl, jak ho vyřešit. On věřil, že každý člověk má uvnitř schopnost růst - stejně jako brambora, která na světle a v teple sama vyklíčí. Stačí jí dát prostor, teplotu a světlo. A to je přesně to, co rogersovská terapie nabízí.

Co je vlastně rogersovská terapie?

Rogersovská terapie, dnes častěji nazývaná přístup zaměřený na člověka (Person-Centered Approach), se liší od většiny jiných terapeutických směrů tím, že nemá žádné techniky. Neexistuje žádný návod, jak "vybírat" otázky, jak "správně" reagovat nebo jak "řešit" deprese. Je to přístup, který se spoléhá na jediné tři věci: empatii, bezpodmínečné přijetí a kongruenci.

Empatie zde není jen "chápu, co cítíš". Je to hluboké, tělesné vcítění. Terapeut nejen slyší slova, ale cítí, jak se v klientovi točí strach, hřích, ztráta nebo zmatek. Bezpodmínečné přijetí znamená, že terapeut neposuzuje - ani když klient řekne: "Myslím, že jsem zlý člověk". Neříká: "To není pravda". Neříká: "Zkus se na to podívat jinak". Jen říká: "Tak to prožíváš. A to je v pořádku."

Kongruence je nejtěžší. To znamená, že terapeut je opravdový. Nenosí masku. Nepředstírá, že má všechno pod kontrolou. Když se cítí unavený, zlobný nebo zmatený, neříká: "To je jen můj odborný postoj". Říká: "V tomto okamžiku se cítím trochu ztracený, a to je také část toho, co se děje mezi námi."

Tento přístup nevyžaduje, aby klient měl konkrétní problém. Může přijít jen proto, že se cítí "prázdný". Nebo "ztracený". Nebo "příliš mnoho věcí na hlavě". A terapeut neříká: "Zkus toto cvičení". Říká: "Co se teď děje?" A pak naslouchá. Opravdu naslouchá.

Proč to funguje, když se nic nedělá?

Je to paradox. Většina lidí přichází do terapie, aby něco změnili. A rogersovská terapie jim říká: "Nemusíte nic měnit. Jen buďte tady." Když člověk poprvé slyší, že ho někdo přijme takového, jaký je - bez podmínek, bez soudů, bez pokusů o "vylepšení" - začíná v něm něco měnit. Není to náhoda. Je to lidská potřeba. Když se člověk konečně cítí bezpečně, začíná mluvit o věcech, o kterých se dříve bál. O ztrátě rodiče, o tom, že si nikdy nedovolil být šťastný, o tom, že se cítí jako "příliš citlivý". A tyto věci, které dříve zatajoval, se začínají samy řešit.

Carl Rogers to nazýval aktualizační tendencí. Každý člověk má vnitřní směr k růstu. Jen ho někdy zastaví strach, vina, soudy nebo to, že nikdy nikdo neřekl: "To je v pořádku, jak jsi." Tři základní postoje terapeuta - empatie, přijetí, kongruence - vytvářejí prostor, kde se tato tendence může znovu probudit. Nejsou to nástroje. Jsou to podmínky. Jako světlo, teplota a voda pro bramboru.

Co se děje v terapii? Krok za krokem

Nikdo v rogersovské terapii nepoužívá techniky jako "kognitivní přestavba" nebo "exponenciální expozice". Není tu žádný plán. Ale je tu jasný proces.

• První sezení: Klient přijde s tím, co ho „bodne“. Možná to je rozvod, možná to je pocit, že "nic nevadí, ale nic neváží". Terapeut nezadává otázky, které by chtěly "vyřešit" problém. Otázky jsou jen: "Co to pro tebe znamená?" nebo "Co se teď děje?"
• Reflektování: Když klient řekne: "Cítím se, jako bych byl zbytečný", terapeut neříká: "To není pravda, máš rodinu!". Říká: "Takže se cítíš jako zbytečný. A to je těžké." Toto zrcadlení je klíčové. Neznamená to opakování. Znamená to, že terapeut přijal to, co klient říká, a ukázal mu: "To, co říkáš, je důležité. A já to slyším."
• Prohlubování: Časem se klient začne otevírat. Říká věci, které ještě nikdy neřekl nikomu. Terapeut nevkládá své názory. Jen je přítomen. A když klient řekne: "Nikdy jsem nevěděl, co chci" - terapeut neříká: "Zkus to vyzkoušet". Říká: "To je těžké. Neznát vlastní touhy."
• Změna: Změna není náhodná. Je to přirozený důsledek toho, že klient konečně cítí, že ho někdo slyší. Příklad: klient, který měl v dětství pokaždé slyšet: "Nejsi dost dobrý", začne po několika měsících říkat: "Možná jsem to jen vždycky předstíral. Možná jsem byl dost dobrý všechny ty roky."

Neexistuje "koncový bod". Někdo přijde na 12 sezení a říká: "Už to vím." Někdo přijde na 60. A oba jsou v pořádku. Víte, proč? Protože terapie není o tom, aby se něco "vyřešilo". Je o tom, aby se člověk znovu setkal se sebou.

Kdo to opravdu potřebuje?

Rogersovská terapie není pro každého. A to je v pořádku.

Je ideální pro lidi, kteří:

• Prožívají pocit prázdnosti, ztráty smyslu nebo nejistoty v sobě
• Mají problémy ve vztazích - ne proto, že jsou "špatní", ale protože nevědí, jak být sami sebou
• Jsou příliš intelektualizovaní - hledají vysvětlení, ale ne cítí
• Prožívají ztrátu, rozvod, smrt blízkého a potřebují prostor, ne řešení
• Mají mírnou deprese, ale ne chtějí léky nebo návody

Je méně vhodná pro:

• Lidi, kteří chtějí konkrétní rady - "Co mám dělat?"
• Lidi, kteří potřebují strukturovaný plán - "Krok 1: Změň myšlenky. Krok 2: Změň chování."
• Lidi, kteří chtějí rychlé řešení - například 6-10 sezení
• Lidi s akutními psychickými poruchami, jako je schizofrenie nebo těžká bipolární porucha - tam je potřeba léčba, která vás stabilizuje, ne jen naslouchání

Ve České republice je rogersovská terapie zhruba 15 % všech terapeutických přístupů. Zatímco kognitivně behaviorální terapie (CBT) převládá, rogersovská terapie má své místo - zejména u lidí, kteří už vyzkoušeli všechny návody a stále se cítí ztracení.

Co říkají ti, kdo to zkoušeli?

Nejčastější zpětná vazba od klientů:

• "Nikdy jsem nepociťoval, že mě někdo přijímá takhle."
• "Myslel jsem, že musím něco "napravit". Ale ona mi jen řekla: "Je to v pořádku, že to tak cítíš." A to bylo dost."
• "Začal jsem si věřit. Ne proto, že mi někdo řekl, že jsem dobrý. Ale protože jsem si všiml, že když jsem řekl, že jsem zlý, ona to nepřerušila. A to mi řeklo: Možná to nejsem."

Na druhou stranu, někteří klienti říkají:

• "Myslel jsem, že budu mít nějaké cvičení. Ale jen jsem seděl a mluvil."
• "Cítil jsem se, jako bych byl sám."
• "Nechal jsem to po pěti sezeních. Neviděl jsem žádný výsledek."

Ti, kdo to nezvládli, často nechápou, že změna v rogersovské terapii není "výsledek". Je to přirozený proces. Jako když se kámen z vody vytrhne - nevím, kdy se to stane, ale vím, že se to stane, když se mu nebrání.

Co potřebuje terapeut?

Není to o tom, kolik knih jste přečetli. Je to o tom, jak jste se setkali se sebou samotným.

Terapeut, který chce pracovat podle Rogersa, musí:

• Prožít vlastní osobní terapii - obvykle 100+ hodin
• Projít 2-3 letým specializovaným školením
• Pravidelně procházet supervizí - kde jeho vlastní reakce, strachy a předsudky jsou zkoumány

Proč? Protože když terapeut má vnitřní strach, že "není dost dobrý", bude ho to odrážet na klienta. Když má strach, že "klient bude příliš citlivý", bude se mu vyhýbat. A to zničí všechno.

Největší chyba začínajících terapeutů je: "Chci pomoci. Musím něco udělat." Ale v rogersovské terapii je největší pomoc: "Nedělat nic. Jen být."

A co říkají věda a kritika?

Největší kritika: "Jak můžete věřit, že každý má v sobě tendenci k růstu? To se nedá dokázat." A má to pravdu. Carl Rogers to nikdy neukázal v laboratoři. Neexistuje test, který by dokázal, že každý člověk má vnitřní potenciál. Ale existuje tisíc studií, které ukazují: když lidé dostanou prostor, bez soudů, bez rady, bez tlaku - mnozí z nich se změní. Ne proto, že jim někdo řekl, jak. Ale protože se konečně cítí bezpečně.

Moderní neurověda to potvrzuje: když člověk cítí bezpečí, aktivuje se jeho systém samoregulace. Když je vystaven soudům, strachu nebo tlaku - systém se uzavře. Rogers to věděl už v 50. letech. Dnes to vědí neurologové.

Naopak, kritika z některých stran: "Tohle je příliš pomalé. Zdravotní pojišťovny nechcí 60 sezení." To je pravda. V ČR se podíl rogersovské terapie postupně snižuje. Z 18 % v roce 2012 na 15 % v roce 2022. Ale to neznamená, že je méně hodnotná. Znamená to, že systém volí rychlost a měřitelnost. Rogers volil hloubku a přítomnost.

Kam směřuje rogersovská terapie dnes?

V České republice v roce 2018 vznikla Česká asociace pro person-centered přístup. Organizují workshopy, konference, překlady Rogersových textů. V roce 2024 plánují první kompletní český překlad jeho klíčových prací.

Mezinárodně se rozvíjí také hybridní přístupy - například kombinace rogersovského naslouchání s digitálními nástroji pro emocionální záznamy. Ale jádro zůstává stejné: bezpodmínečné přijetí. Empatie. Kongruence.

Carl Rogers říkal: "Nejhlubší věc, kterou můžeme udělat pro druhého, je být s ním." A to je všechno, co potřebujete vědět o rogersovské terapii.

Co si pamatovat?

• Rogersovská terapie není o tom, jak vysvětlit problém. Je o tom, jak si dovolit být sám sebou.
• Tři základy: empatie, bezpodmínečné přijetí, kongruence. Bez nich to nefunguje.
• Změna není rychlá. Je přirozená. Jako růst brambory.
• Není to pro každého. Ale pro některé je to jediná cesta, která opravdu vede domů.
• Terapeut neřeší. Terapeut přítomně naslouchá. A to je největší dárek, který můžete někomu dát.