Kolektivní trauma: Jak léčit důsledky války a katastrof ve společnosti

Kolektivní trauma není jen souhrn jednotlivých psychických zranění. Je to hluboké, společné zranění, které celé komunity zažívají po válce, invazi, přírodní katastrofě nebo politickém teroru. Když se celá vesnice ocitne pod bombardováním, když celý národ prožije okupaci, nebo když generace dorůstá ve strachu z mlčení - to není jen individuální PTSD. To je kolektivní trauma. A jeho následky se nevytrácí s časem. Přežívají v rodinách, v mluvě, v tichých pocity viny, v neschopnosti důvěřovat institucím, v tom, že nikdo nechce mluvit o tom, co se stalo.

Co je kolektivní trauma skutečně?

Kolektivní trauma vzniká, když extrémní událost postihne nejen jednotlivce, ale celou skupinu lidí najednou. Nejde o to, že každý má svůj vlastní strach. Jde o to, že všichni sdílejí stejný strach. Stejnou ztrátu. Stejný pocit bezmoci. Stejnou zácpu ve hrdle, když někdo zmíní datum.

V Česku to bylo po pražském jarnu v roce 1968. Když tanky Varšavské smlouvy vjely do ulic, lidé nejen viděli násilí - viděli, jak se jejich budoucnost rozpadá. A potom přišla normalizace. Mluvit o tom nebylo bezpečné. Mluvit o tom nebylo možné. Tak se trauma zakopalo. Nezmizelo. Jen se zatlačilo do tmy. A v té tmě rostlo. V rodinách, kde otec přestal mluvit. V dětství, kde matka nevěděla, jak odpovědět na otázku: „Proč se to stalo?“

Na rozdíl od individuálního traumatu, které se léčí v kanceláři terapeuta, kolektivní trauma se léčí ve společnosti. Ne v jedné osobě, ale v celém systému - v školách, ve veřejné diskusi, v památnících, v médiích, v tom, kdo je považován za oběť a kdo za viníka. A to je právě ten problém. Kdo je oběť? Kdo je viník? A kdo smí o tom mluvit?

Proč se trauma nevytrácí - a co s tím dělat?

Když někdo přežije autonehodu, může mít PTSD. Léčba je jasná: bezpečný prostor, terapie, čas. Ale co když celá škola přežila bombardování? Co když celá obec ztratila svého starostu, lékaře, učitele? Kde najdeš bezpečný prostor, když celý svět kolem tebe je stále napnutý?

Kolektivní trauma funguje jinak. Nejde jen o to, že někdo má noční můry. Jde o to, že celá komunita se naučila mlčet. Že děti slyší, jak rodiče šeptají o „ten čas“ - a neví, co to znamená. Že výukové plány vynechávají klíčové události. Že veřejné diskuse o minulosti se přeměňují na politické boje.

Neexistuje jedna léčba. Ale existují kroky, které fungují.

1. Uznání - musí být řečeno: „To se stalo. A to nás zranilo.“ Nejde o vinu. Nejde o politiku. Jde o pravdu. Když se někdo vydá na místo, kde byl bombardován domov, a řekne: „Tady jsme ztratili všechno.“ - to je první krok.
2. Vyjádření - lidé potřebují mít prostor, kde mohou mluvit. Bez soudců. Bez předsudků. Bez toho, aby se někdo ptal: „Proč jsi neutekl?“ Memoáry, svědectví, umělecké projekty, památníky - to všechno je terapeutické nástroje. Ne proto, že to „vyřeší“ minulost. Ale proto, že to umožňuje přeživším říct: „Můj strach je platný.“
3. Společná paměť - když se minulost nezaznamená, přestane existovat. A když přestane existovat, může se opakovat. V Česku se po roce 1989 začaly objevovat knihy, výstavy, dokumenty o normalizaci. Ne všichni je chtěli vidět. Ale ti, kteří je viděli, začali léčit. Ne proto, že se něco „vyřešilo“. Ale proto, že se něco uznalo.
4. Podpora skupinami - terapie ve skupině není jen „když se lidé sejdou“. Je to o tom, že když někdo řekne: „Můj otec se nikdy nevrátil z vězení.“ - a jiný odpoví: „Můj bratr zmizel na západě.“ - vzniká spojení. Nejde o to, že se někdo „vyzvedne“. Jde o to, že se někdo neocitne sám.

Co se děje v těle, když se trauma nezpracuje?

Psychologické trauma se neukládá jen v hlavě. Ukládá se v těle. V svalovém napětí. V neustálém připravenosti na nebezpečí. V nevysvětlitelné únava. V tom, že se někdo probudí v půlnoci a neví, proč má srdeční arytmii.

Když se trauma stane kolektivním, tělo celého společenství se přizpůsobuje. Lidé se učí být „silní“. Učí se přetrvávat. Učí se mlčet. A to má cenu. Cenu v podobě chronických onemocnění, závislostí, sebevražedných myšlenek, rodinného násilí.

Podle výzkumů HZS ČR z roku 2011 většina lidí je přirozeně odolná. Ne každý potřebuje psychoterapii. Ale ti, kteří jsou v riziku - ti, kdo ztratili celou rodinu, kdo byli vězněni, kdo viděli, jak se jejich dítě ztratilo - ti potřebují podporu. A tato podpora musí být vědecky podložená. Ne „vyprávění“ o zázracích. Ale konkrétní metody: tělesně orientovaná terapie, narativní přístup, skupinová práce.

Například v Německu po válce se vytvořily tzv. „Gesprächskreise“ - skupiny, kde bývalí vojáci, oběti, přeživší z koncentračních táborů mluvili spolu. Ne aby se omluvili. Ale aby se pochopili. A to je klíč. Ne omluva. Ne odpouštění. Ale pochopení.

Co dělají lidé, když trauma nechají nezpracované?

Když se trauma nezpracuje, společnost se rozpadá na čtyři způsoby, jak popisuje Sztompka (2004):

• Inovace - lidé se snaží změnit systém. Vznikají hnutí, revoluce, nové politické strany.
• Rebelie - lidé se odmítají zapojit. Zůstávají pasivní, odmítají spolupracovat, vzdávají se.
• Pasivní ritualismus - opakují se symboly, ale bez významu. Například každoroční slavnosti, které nikdo už nechápe, ale dělají je proto, že „tak se dělalo“.
• Popření - „To se nestalo.“ „To bylo přehnané.“ „Neměli jsme nic společného.“

Popření je nejnebezpečnější. Protože když se trauma popře, zůstane v těle. A předá se dětem. A dětem dětí. To je transgenerační trauma. Když dítě roste v domě, kde otec se vždycky bál, že někdo zaklepe na dveře - a neví proč - ono to neví, že to je trauma. Ale tělo to ví. A reaguje.

Co můžeš udělat, když žiješ v společnosti s kolektivním trauma?

Nemusíš být terapeut. Nemusíš být politik. Ale můžeš začít tam, kde jsi.

Nejprve - přestň si myslet, že „musíš něco vyřešit“. Nejde o to, abyš „vyčistil“ minulost. Jde o to, abyš umožnil, aby se minulost ukázala.

Přemýšlej o tom:

• Můžeš slyšet, když někdo mluví o minulosti - bez toho, abys se snažil opravit, vysvětlit nebo zastavit?
• Můžeš přiznat, že někdo má právo mít strach - i když ty nechápeš proč?
• Můžeš podpořit projekt, který zaznamenává svědectví - i když je to jen jeden záznam?
• Můžeš se zeptat: „Co se dělo tady před 50 lety?“ - a nechat odpověď být neúplná?

Když se v rodině někdo odváží říct: „Můj dědeček se vrátil z vězení - a už nikdy nebyl stejný.“ - to je revoluce. Ne veřejná. Ale osobní. A ta je důležitější.

Je možné zacelit kolektivní trauma?

Ne. Zcela ne.

Kolektivní trauma se nezacelí jako rána na ruce. Zůstane v paměti. V kulturách. V hudbě, ve filmu, v příbězích, které se vyprávějí. Ale může se změnit. Může přestat být zdrojem strachu. Může přestat být zdrojem odmítnutí. Může se stát součástí identity - ne jako zranění, ale jako důkaz, že jsme přežili. A že jsme se naučili hledat světlo i v temnotě.

Ve Švédsku po válce vznikly stovky komunitních centrálních míst, kde se lidé scházeli, aby si vyprávěli příběhy o ztrátách. Nikdo neříkal: „Je to v pořádku.“ Ale všichni říkali: „To se stalo. A my jsme tady.“

To je léčba. Ne úprava. Ne vyřešení. Ale přítomnost.

Největší léčba kolektivního traumatu není v knihách. Není v zákonech. Není ani v terapiích. Je v tom, že někdo se odváží říct: „Já jsem to zažil.“ A někdo jiný odpoví: „Já taky.“