Co je NSSI a proč to dělají teenagery?
Sebepoškozování u teenagerů není závislost, nejsou to "výkřiky o pomoc" a ani neznamená, že dítě chce skončit život. Jde o NSSI - Non-Suicidal Self-Injury, neboli ne-sebevražedné sebepoškozování. To znamená, že teenager řízne, škrábe, kousá nebo sebebití, ale nechce se zemřít. Chce jen přestat cítit bolest.
Je to jako vypnout hlas, který vám křičí v hlavě. 16% českých dospívajících ve věku 11-16 let to už někdy zkusilo. Dívky to dělají pětkrát častěji než chlapci. Většina začíná mezi 15. a 16. rokem. A nejde o dočasnou fázi - 6-7 % dětí to dělá opakovaně každý rok. Někteří to začnou jako výplň pro bolest, ale pak to stane závislostí: "Čím víc se říznu, tím víc to potřebuju, abych to cítil."
Co to vlastně dělá? Dívka z Prahy, která se řízne, říká: "Když se říznu, cítím, že jsem ještě naživu. Všechno kolem je najednou ostré a jasné. Předtím jsem byla jako v mlze." To je klíč. NSSI není o tom, aby někdo viděl krvácení. Je to o tom, aby ona sama cítila něco - cokoli - co ji udrží u země.
Proč to dělají? Motivy, které nikdo nechce slyšet
Nejčastější důvod? Regulace emocí. 87 % dospívajících, kteří sebepoškozují, říká, že to dělají, aby zastavili úzkost, vztek nebo prázdnou pustotu. To není manipulace. To je psychický přežití.
63 % to dělá, protože cítí, že neexistují. Když se nic nebo nikdo nezajímá o to, jak se cítí, tělo je jediná věc, která je "reálná". Kousání, řezání, škrábání - to všechno je způsob, jak říct: "Jsem tady. Cítím. Jsem skutečná."
52 % to dělá jako trest. Když se dítě cítí vinné, špatné, zneužité nebo nevážené, tělo se stává místem, kde může "zaplatit". A 38 % to dělá, protože neví, jak jinak říct: "Pomozte mi."
Chlapci to často popisují jinak: "Cítím se slabý. A když se říznu, aspoň vím, že něco dělám."
Největší strach po sebepoškození? Hanba. 76 % se cítí hanbou. 68 % se bojí, že je někdo objeví. A 59 % se frustruje, že to nezvládají přestat. To není slabost. To je psychická únavová porucha.
Proč to nevidíme? Stigmatizace a ignoranci
Problém není jen v dětech. Problém je v tom, že dospělí to nechtějí vidět.
Učitelé na středních školách - kteří jsou prvními, kdo děti vidí každý den - pouze 28 % prošlo jakýmkoli školením o NSSI. Většina si myslí, že "to je jen fáze" nebo "hledání pozornosti". A když dítě řekne: "Někdy si říznu, abych přestala cítit bolest", většina dospělých odpoví: "To je špatné. Neříkej to."
Stigmatizace je největší překážka. Když se dítě neodváží říct, že to dělá, protože se bojí, že ho budou považovat za "šílené" nebo "zneužívat", zůstane v tichosti. A v tichosti to roste.
Průměrně uplyne 2,7 roku od prvního sebepoškození do prvního kontaktu s terapeutem. To je dost času na to, aby se to stalo závislostí. A když se konečně rozhodne někdo pomoct, čeká na terapeutické sezení 4,8 měsíce - v systému veřejného zdravotnictví.
Jak se to léčí? Co funguje a co ne
NSSI se nelečí léky. Nelečí se kázní. Nelečí se tím, že se dítě "přesvědčí", že to není dobré.
Nejúčinnější je psychoterapie - konkrétně kognitivně behaviorální terapie (CBT) a dialekticko-behaviorální terapie (DBT). DBT je navržená právě pro lidi, kteří cítí příliš moc a nevědí, jak to zvládnout. Učí je, jak přežít bolest bez toho, aby si něco poškodili.
Terapeut neříká: "Nedělej to." Terapeut říká: "Vím, že to děláš, protože ti to pomáhá. Pojďme najít něco, co ti pomůže stejně, ale nezničí tě."
Terapie trvá obvykle 12-16 sezení. V soukromém sektoru stojí jedno sezení 800-1 200 Kč. Veřejná péče je zadarmo, ale čekací doba je dlouhá. V Česku je k dispozici pouze 3 specializovaná centra pro NSSI - v Praze, Brně a Ostravě. Pro děti z venkova to znamená cestování 100-200 km, často bez doprovodu rodičů.
Úspěšnost terapie je 65-70 % u dětí s mírným až středním projevem. U těch, kteří sebepoškozují 5 let nebo déle, klesá na 35-40 %. To je důvod, proč je důležité zasáhnout dříve.
Co můžeš udělat, pokud se domníváš, že tvoje dítě sebepoškozuje?
- Nech se zaujmout, nezakáž. Pokud ti dítě řekne: "Někdy si říznu", neříkej: "To je špatné." Řekni: "Děkuju, že mi to řekla. Můžeš mi to vysvětlit?"
- Nehledej příčinu hned teď. Neříkej: "Je to kvůli škole? Nebo kvůli příteli?" NSSI není reakcí na jednu věc. Je to výsledek dlouhého tlaku.
- Nech si zkontrolovat tělo. Pokud vidíš stopy na zápěstí, břiše nebo nohou - nevytvoř z toho dramatický scénář. Otázka: "Můžu se tě na něco zeptat?" je klíčová.
- Požádej o pomoc u lékaře. Není potřeba jít rovnou k psychiatrovi. Začni s pediatrem nebo rodinným lékařem. Může použít jednoduchý dotazník - ISAS - a přesměrovat na psychologa.
- Hledej specializovanou terapii. V ČR je od ledna 2024 spuštěn pilotní projekt "Škola bez bolesti" ve 120 školách. Zkoušej hledat terapeuty, kteří mají zkušenosti s DBT nebo ACT. Neříkej: "Je to jen fáze."
Co se mění v Česku? Nové šance
Je tu nějaká naděje? Ano.
Od ledna 2025 vstupuje v platnost nová verze České klasifikace duševních poruch (ČKDP-7), která poprvé v Česku oficiálně uznává NSSI jako samostatnou diagnózu. To znamená, že lékaři budou mít jasnější směrnice a pojišťovny budou muset platit za terapii.
V roce 2024 bylo zahájeno rozšiřování sítě ambulancí - 8 nových center se otevírá hlavně v menších městech. A v roce 2025 budou publikovány výsledky první české klinické studie, která porovnává DBT a ACT u teenagerů. To je první krok k tomu, abychom věděli, co funguje nejlépe u nás.
Ministerstvo školství už školí učitele. Ministerstvo zdravotnictví zvyšuje rozpočet. A vědci z Univerzity Palackého se snaží přeměnit data na systémové změny.
Co je největší chyba, kterou dospělí dělají?
Myšlenka, že "to už to přejde". To ne. To se neztratí samo. To se mění v chronickou poruchu. A když se to změní v závislost, je to těžší než závislost na alkoholu nebo drogách - protože tělo je zdrojem útěchy.
Největší chyba je ignorovat. Největší chyba je říct: "To je jen dětská hra."
Největší chyba je věřit, že když dítě neříká, že to dělá, tak to neudělá. Víme, že 79,8 % dětí přestane sebepoškozovat během 5 let. Ale 20 % zůstane. A ti, kteří zůstanou, často potřebují léčbu, kterou nemají.
Co dělat dál?
Pokud máš dítě, které sebepoškozuje: nečekáš. Zavolej terapeutovi. Najdi někoho, kdo zná DBT. Neříkej: "Zkusím to sama."
Pokud jsi učitel: požádej o školení. Víš, že 28 % učitelů má školení? Zbývajících 72 % potřebuje vědět, jak reagovat. Nech dítě, aby si řeklo, co potřebuje. Neříkej: "To je špatné."
Pokud jsi teenager, který sebepoškozuje: nejsi jediný. Nejsi šílený. Nejsi zlý. Jsi člověk, který bojuje s emocemi, které neumí řídit. A existuje cesta ven. Ale potřebuješ někoho, kdo ti pomůže ji najít.
Je sebepoškozování u teenagerů stejné jako sebevražedný úmysl?
Ne. Sebepoškozování (NSSI) je úmyslné poškozování těla bez cíle skončit život. Cílem je zmírnit emocionální bolest, ne zemřít. I když se obě formy mohou překrývat, jsou to dvě různé věci. Více než 80 % teenagerů, kteří sebepoškozují, nemá sebevražedný úmysl. Ale bez léčby se riziko sebevraždy zvyšuje - proto je důležité zasáhnout dříve.
Jak rozpoznat, že teenager sebepoškozuje?
Znamení nejsou vždy viditelná. Ale běžné znamení zahrnují: dlouhé rukávy i v létě, časté příčiny pro zranění ("spadl jsem", "zvíře mě kouslo"), náhlé zvýšení četnosti zranění, výrazné vyhýbání se výběru oblečení, které odhalí tělo, nebo náhlá změna chování - např. odstupování od přátel, zhoršení školních výsledků. Důležité je však sledovat i emocionální změny: úzkost, nevysvětlitelná smutek, časté řeči o smrti nebo o tom, že "nic neznamená".
Může sebepoškozování přestat samo od sebe?
Ano, ale ne u všech. Zhruba 80 % dětí přestane sebepoškozovat během 5 let. Ale 40 % z nich přestane už během prvního roku - obvykle když najdou jiný způsob, jak zvládnout bolest. Zbytek 20 % přechází do chronického stavu. Pokud sebepoškozování trvá déle než 2 roky, šance na samovolné ukončení klesají. Terapie zvyšuje šance na přestání až o 65 %.
Je léčba NSSI v Česku zdarma?
V systému veřejného zdravotnictví je psychoterapie zdarma, ale čekací doba na specializovanou terapii pro NSSI je průměrně 4,8 měsíce. Soukromí psychologové mají kratší čekací doby, ale sezení stojí 800-1 200 Kč. Některé neziskové organizace nabízejí levnější nebo zdarma konzultace, ale jejich kapacity jsou omezené. Většina dětí čeká na léčbu déle, než by měla - což zhoršuje výsledek.
Co je nejlepší terapie pro NSSI u teenagerů?
Nejúčinnější je dialekticko-behaviorální terapie (DBT), která se zaměřuje na přijetí bolesti a učení nových způsobů, jak ji zvládnout. Druhou nejúčinnější je Acceptance and Commitment Therapy (ACT), která pomáhá dítěti najít smysl v životě i přes bolest. Kognitivně behaviorální terapie (CBT) také funguje, ale DBT je specificky navržená pro lidi s problémy s regulací emocí. V Česku se v roce 2025 očekávají výsledky první klinické studie, která porovná tyto metody přímo na českých teenagerech.
Může pomoci lék?
Léky samy o sobě neřeší NSSI. Ale pokud teenager trpí také úzkostí, depresí nebo ADHD, mohou pomoci antidepresiva, zejména SSRI. V Česku je farmakoterapie používána pouze v 15 % případů, protože lékaři se obávají vedlejších účinků u dětí. Kombinace léků s terapií zvyšuje úspěšnost o 22 %, ale v praxi se to často nepoužívá. Terapie zůstává základem.
Kde najít terapeuta pro NSSI v Česku?
V Česku je k dispozici pouze 3 specializovaná centra: Praha, Brno a Ostrava. Většina terapeutů v jiných městech nemá zkušenosti s NSSI. Doporučujeme hledat terapeuty, kteří mají certifikaci v DBT nebo ACT. Můžeš se obrátit na Českou psychologickou společnost, Národní ústav duševního zdraví nebo neziskové organizace jako TeenLinka.cz. V roce 2024 se síť rozšiřuje - 8 nových ambulancí se otevírá v menších městech. Zkontroluj aktuální seznam na webu NÚDZ.
Co se stane, pokud nic neuděláš?
Sebepoškozování nezmizí samo. Pokud se dítě nevyučí jiným způsobem, jak zvládnout bolest, bude se k němu vracet. A čím déle to trvá, tím těžší je to přerušit. Více než 20 % teenagerů, kteří sebepoškozují, vyvinou chronickou formu, která přetrvává do dospělosti. Někteří z nich pak trpí Borderline poruchou osobnosti, závislostí na drogách nebo opakovanými pokusy o sebevraždu.
Je to jako když někdo nechá zraněnou ruku bez léčby. Na začátku to bolí, ale pak se to zakaží. A když se zakaží, už to nejde jen tak zacelit. Potřebuješ chirurgii. A tady je ta chirurgie - psychoterapie.
Není to o tom, jestli je dítě silné nebo slabé. Je to o tom, jestli má někoho, kdo mu řekne: "Vím, že to děláš, protože to potřebuješ. A já ti pomohu najít jinou cestu."